I.ÚS 1501/20

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 146 305 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejší účastnici vzniknout užíváním pozemku stěžovatele v k. ú. Radotín bez právního důvodu (v letech 2014-2017 měla vedlejší účastnice na pozemku stěžovatele umístěnu část své stavby - přípojku horkovodu). Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 8 875 Kč s příslušenstvím, ve zbytku (co do částky 137 430 Kč) žalobu stěžovatele zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu potvrdil a rozhodl nově o nákladech řízení před nalézacím i odvolacím soudem. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") jako nepřípustné, neboť se odvolací soud při svém právním posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podobně jako v řízení před obecnými soudy stěžovatel i v nynějším podání rozporuje posouzení správné výše bezdůvodného obohacení. Podle stěžovatele nelze vycházet z ceny odhadní, tj. zjištěné podle cenových předpisů - viz zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), jako učinil soudní znalec, nýbrž z ceny obvyklé, tj. tržní. Odkazuje přitom např. na nálezy sp. zn. I. ÚS 157/04 ze dne 7. 12. 2004 (N 185/35 SbNU 445) či sp. zn. II. ÚS 415/14 ze dne 24. 3. 2015 (N 62/76 SbNU 849). V rozporu s citovanými nálezy se obecné soudy podle stěžovatele dopustily zjevné nespravedlnosti, je-li vedlejšímu účastníku umožněno takřka volně užívat pozemek stěžovatele, který zároveň obecné soudy označily za nepoužitelný; nelogičnost takového odůvodnění je podle něj "do očí bijící". Stěžovateli je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny fakticky znemožněn výkon jeho vlastnického práva k předmětnému pozemku. Nejvyšší soud, který nesprávné posouzení odvolacího soudu nenapravil, postupoval vědomě v rozporu s judikaturou svou i Ústavního soudu a dopustil se tak nepřípustné svévole.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a posoudily rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení, avšak svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Článek 36 odst. 1 Listiny nadto nezaručuje jednotlivci právo na úspěch či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) je posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.

Nalézací soud pečlivě odůvodnil, jak určil výši bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice a proč shledal závěry soudního znalce o stanovení výše obvyklé ceny nájemného za užívání pozemku stěžovatele jako přesvědčivé a dostatečně obhájené (viz body 17-22, 32-35 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se se skutkovými zjištěními i právním posouzením nalézacího soudu ztotožnil, jak plyne zejména bodů 12-14 jeho rozsudku.

Ústavní soud není další přezkumnou instancí, aby se zabýval tím, zda v řízení ustanovený soudní znalec zvolil k vypracování svého odborného stanoviska podle zadání soudu správnou metodu či nikoli. Úkolem Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti je např. dohlížet na to, zda soudní znalec nepřekročil svou kompetenci a nepřednesl ve svém posudku kromě odborných skutkových zjištění také právní závěry, resp. zda soud, který jediný je k právnímu posouzení věci Ústavou a zákonem povolán, nekriticky nepřejal (nemístné) právní hodnocení znalce a vypořádal všechny relevantní skutečnosti [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016 (U 11/82 SbNU 799)].

Nic podobného však z napadených rozhodnutí neplyne. Stěžovatel je od počátku nespokojen s výsledkem řízení a před Ústavním soudem pokračuje v polemice s řádně odůvodněnými rozhodnutími obecných soudů, které jsou výrazem jejich nezávislé rozhodovací činnosti a ani náznak možné svévole z nich neplyne; "zjevnou nespravedlnost" ani "do očí bijící nelogičnost" Ústavní soud nezaznamenal. Všechny námitky stěžovatele (včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, obsaženou v ústavní stížnosti) byly již v řízení před obecnými soudy srozumitelně vypořádány; z odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu (jejichž obsah je stěžovateli znám) je jasně patrno, proč stěžovatelem navrhované metody ocenění jeho pozemku nemohly s ohledem na jeho jedinečnou a specifickou povahu (izolační zeleň, stavební uzávěra, minimální výměra) obstát.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že by se Nejvyšší soud měl dopustit svévole, neshledal-li dovolání stěžovatele přípustným. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda odvolací soud nepřekročil při hodnocení znaleckého posudku meze stanovené § 132 o. s. ř. a dospěl k dostatečně odůvodněnému závěru, že nikoli. Výsledek provedeného hodnocení důkazu - učiněné skutkové zjištění - mu pak již s ohledem na zákonné vymezení jeho pravomoci nepříslušelo hodnotit, neboť nejde o způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.