I.ÚS 1628/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1628/07 ze dne 29. 11. 2007 N 215/47 SbNU 829 K nároku na odškodnění za vykonání trestu podle § 372 odst. 1 trestního řádu ve znění do 30. června 1969   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 29. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1628/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. O. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 7 C 143/2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 12 Co 90/2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení nákladů právního zastoupení vynaložených v řízení o povolení obnovy řízení a v následném obnoveném řízení. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 7 C 143/2005 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 12 Co 90/2007 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve vztahu k čl. 41 Úmluvy. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 4 Nt 203/2003 byla povolena obnova řízení v trestní věci proti zemřelému R. K., otci stěžovatelky, pro zločin porušení subordinace podle § 146, § 146 písm. c) a § 149 trestního zákona ve znění platném v době jeho odsouzení v roce 1930 a odsuzující rozsudky byly zrušeny. Řízení bylo vedeno na základě žádosti stěžovatelky a její sestry E. B. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 3. 2004 sp. zn. 4 T 50/2004 byl R. K. zproštěn obžaloby. Stěžovatelka a její sestra požádaly Českou republiku - Ministerstvo obrany o odškodnění za nezákonné věznění otce; mj. požadovaly náhradu nákladů obhajoby ve výši 21 392 Kč na základě faktury vyhotovené advokátem JUDr. M. Ministerstvo obrany žádost o odškodnění odmítlo s odůvodněním, že se žadatelky nestaly osobami oprávněnými k poskytnutí odškodnění podle trestního řádu. Stěžovatelka se tak následně domáhala v řízení před obecnými soudy zaplacení částky 10 696 Kč, tj. poloviny nákladů na právní zastoupení, s odůvodněním, že tuto částku vynaložila na náklady právního zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 Nt 203/2003 a 4 T 50/2004, v nichž šlo o obnovu řízení v trestní věci vedené proti jejímu otci R. K. a o nové rozhodnutí v této trestní věci. Obvodní soud napadeným rozsudkem ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. 7 C 145/2005 žalobu zamítl. Uvedl, že R. K., otec stěžovatelky, vykonal uložený trest v trvání osmi měsíců nepodmíněně v letech 1930-1931. Nebyl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť rozhodným obdobím pro účely tohoto zákona je období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stěžovatelka proto není oprávněnou osobou podle § 26 tohoto zákona. Nároky z nezákonného uvěznění R. K. je prý třeba posuzovat podle § 371 a násl. trestního řádu v tehdy platném znění. Podle ustanovení § 373 tohoto zákona přechází právo žádat odškodnění za vazbu a trest na dědice oprávněného, pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na výživě nebo výchově, kterou jim podle zákona byl povinen poskytovat. Protože se však stěžovatelka narodila až v roce 1940, tedy 10 let poté, kdy byl její otec nezákonně vězněn, nemohla být v souvislosti s jeho výkonem trestu zkrácena na výživě. Uplatněný nárok jí z tohoto důvodu nelze přiznat ani podle trestního řádu. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně jako správný ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Považuje za správný právní závěr, že stěžovatelka není oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., protože její otec byl odsouzen a vězněn mimo rozhodné období v něm vymezené. Uplatněný nárok je proto potřeba posoudit podle trestního řádu [zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)] v tehdy platném znění. Ani § 371 a násl. tohoto zákona však nárok stěžovatelky neumožňuje uspokojit. Stěžovatelka se nestala osobou oprávněnou požadovat odškodnění za vazbu a trest svého otce, protože na něho v době, kdy vykonával trest, nebyla odkázána výživou; narodila se až 10 let poté. Není-li tedy nositelem tohoto nároku, nemůže požadovat ani jiné nároky, konkrétně náklady vynaložené v souvislosti s obnovou řízení vedeného původně proti jejímu otci. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že v daném případě podala návrh u soudu, učinila tak úspěšně a pomocí účelně vynaložených nákladů prokázala, že její otec byl vězněn nevinně. Stěžovatelka tak památku svého otce očistila, za což má být nyní "trestána" tím, že tyto výlohy musí sama nést jen proto, že se narodila 10 let po otcově nezákonném uvěznění. Takový důsledek soudního řízení pokládá stěžovatelka za rozporný s právem na spravedlivý proces. Ani případná absence právní úpravy ji nemůže diskvalifikovat z ústavně zaručeného práva na náhradu škody, která jí prokazatelně vznikla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím soudu v roce 1930. Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. III. K Ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 6, který pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Nemá za to, že by jeho rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti se vyjádřil též Městský soud v Praze. Uvedl, že své právní závěry zdůvodnil a nemá nic, co by k nim dodal. Není si vědom toho, že by svým postupem v řízení nebo rozhodnutím porušil práva stěžovatelky, která jí zaručuje Ústava České republiky (dále jen "Ústava"), Listina či Úmluva, a navrhl, aby její stížnosti nebylo vyhověno. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Ministerstvo obrany (prostřednictvím Vojenského úřadu pro zastupování Ministerstva obrany). Ztotožnilo se s napadenými rozsudky obecných soudů a odvolalo se na svůj právní názor vyjádřený v písemném vyjádření ze dne 30. 6. 2005 č. j. 405-02693-04-44-20 a ve vyjádření ze dne 27. 12. 2005 č. j. 405-02693-04-77-20, která zaslal soudu prvního stupně a jsou založena v soudním spise. Napadené rozsudky považuje za věcně správné a vydané v souladu s platnou právní úpravou. Pokud se stěžovatelka dovolává porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vedlejší účastník uvádí, že všechny podmínky spravedlivého procesu byly soudem dodrženy a soud se při svém rozhodování řídil platnými právními předpisy. Ani ve vztahu ke stěžovatelce nedošlo napadenými rozsudky k porušení jejího práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť škoda způsobená nezákonným rozhodnutím soudu nevznikla přímo jí, ale jejímu zemřelému otci. Dále je pak v čl. 36 odst. 4 stanoveno, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Jak ve svém odůvodnění rozhodnutí uvedly soudy obou stupňů, platná právní úprava neumožňuje přiznat stěžovatelce nárok na náhradu škody vzniklé při soudní rehabilitaci jejího zemřelého otce. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. IV. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout až tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Taková skutečnost dle názoru Ústavního soudu i v posuzovaném případě nastala. Proto je ústavní stížnost důvodná. 1. Podle § 372 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. ve znění do 30. 6. 1969, které bylo aplikováno v dané věci, platilo, že "Kdo utrpěl majetkovou škodu tím, že na něm byl zcela nebo zčásti vykonán trest odnětí svobody, nápravného opatření, propadnutí majetku nebo věci nebo peněžitý trest, může žádat od státu přiměřené odškodnění, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo trestní stíhání zastaveno.". Podle § 373 citovaného zákona potom platilo, že "Právo žádat odškodnění za vazbu a trest přechází na dědice oprávněného, jen pokud byli jeho vazbou nebo trestem zkráceni na své výživě nebo výchově, kterou jim bylo podle zákona povinen poskytovat.". Soudy z citovaných ustanovení dovodily, že stěžovatelka v době, kdy její otec vykonával trest, nebyla zkrácena na výživě nebo výchově, kterou jim podle zákona byl povinen poskytovat, protože se narodila až 10 let poté, kdy byl její otec nezákonně vězněn. Nestala se tak osobou oprávněnou požadovat odškodnění za trest svého otce podle § 373 trestního řádu v tehdy platném znění. Takovému závěru soudů lze přisvědčit; samo ustan