Ústavní soud I.ÚS 1655/22 – Obstaravatelské smlouvy

V řízení vedeném před Městským soudem v Praze (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 53 Cm 14/2007 podala vedlejší účastnice a) jako původní majitelka 44 000 kusů kmenových zaknihovaných akcií na majitele (emitentky TOMA, a. s.), o jmenovité hodnotě každé akcie 1 000 Kč, proti stěžovateli a ostatním vedlejším účastníkům žalobu na vydání akcií odůvodněnou porušením principu dobré víry při jejich nabytí. Akcie převedla vedlejší účastnice a) před vznikem sporu společnosti SUXXES spol. s r. o. na základě smlouvy, od které později odstoupila pro nezaplacení kupní ceny. Společnost SUXXES spol. s r. o. však akcie nevrátila, namísto toho je převedla na vedlejšího účastníka d), který je následně převedl na stěžovatele a vedlejší účastníky b) a c).

Nalézací soud nadepsaným rozsudkem žalobě vyhověl, Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") jej následně v meritu potvrdil, změnil pouze výroky o nákladech řízení. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť žádnou ze stěžovatelem předložených dovolacích otázek neshledal přípustnou ve smyslu § 237 o. s. ř. Některé z položených otázek byly skutkového charakteru, u nichž dovolací soud úvahy nalézacího a odvolacího soudu neshledal zjevně nepřiměřenými či extrémně rozpornými, na jiných rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, další pak byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů bylo protiústavně zasaženo do jeho výše uvedených základních práv v důsledku extrémního rozporu mezi hodnocenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily při posouzení otázky, zda byla vyvrácena domněnka jeho dobré víry ve smyslu § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenných papírech"), tj. zda stěžovatel věděl nebo musel vědět o skutečnosti, že akcie, které zakoupil prostřednictvím veřejného trhu RM-Systém, byly převedeny ze společnosti SUXESS spol. s r. o. na vedlejšího účastníka d) neoprávněně. Podle stěžovatele skutková zjištění soudů nebyla dostatečná pro právní závěr, že stěžovatel nebyl v době nabytí akcií v dobré víře, a zároveň nedostatečně interpretovaly nutnou intenzitu vědomosti stěžovatele o oprávněnosti převodů akcií, jestliže odůvodnily svůj závěr obratem "mohl a měl vědět" namísto "věděl nebo musel vědět".

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i přiloženého dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova názoru a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatele s názorem obecných soudů stran hodnocení skutkových okolností i výkladu jednoduchého práva, která však bez dalšího není způsobilá zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí. Stěžovatel patrně očekává, že Ústavní soud je podrobí bezbřehému přezkumu (komplexní revizi), k čemuž, jak plyne z výše nastíněného, povolán není.

Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle jeho představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlnost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.

Co se týče první námitky stěžovatele, obecné soudy provedly pro zjištění skutečností prokazujících koordinaci žalovaných osob řádné a obsáhlé dokazování, využily zejména záznamy z burzy RM-Systém a výpovědi svědků. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěly k přesvědčivě odůvodněnému skutkovému závěru, že převodu předmětných akcií předcházela vzájemná spolupráce mezi žalovanými nejen navzájem, ale i ve vztahu ke společnosti SUXESS spol. s r. o.; významně o tom svědčila mimo jiné ojedinělost provedených transakcí v celkovém objemu prodeje akcií TOMA a. s. a dispozice s majetkovými účty JUMBO ze strany žalovaných. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení o extrémním rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů nebo o jiné deformaci procesu dokazování. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu. Žádné z těchto kritérií, uvedených například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018 (N 40/88 SbNU 553), nebylo v souzené věci porušeno.

Obecné soudy aplikovaly na učiněná skutková zjištění příslušná ustanovení zákona o cenných papírech a přiléhavě vyhodnotily míru vědomosti stěžovatele o neoprávněnosti transakce. V průběhu celého řízení uplatňovaly zákonem předpokládaný standard, že nabyvatel o absenci práva převést akcie vědět musel, aby byla jeho dobrá víra vyvrácena; ze samotného užití sousloví "vědět měl a mohl" nalézacím soudem není důvod dovozovat opak. Námitku, že prokázání koordinace mezi žalovanými nelze považovat za zjištění, které by vyvracelo jeho dobrou víru, vznesl stěžovatel již před obecnými soudy a těmi byla i beze zbytku vypořádána. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevná taková intenzita koordinace žalovaných (znali se, komunikovali spolu a obchody provedli po vzájemné domluvě, převod akcií proběhl na anonymizované burzovní platformě, což dokládalo snahu zakrýt souvislost učiněných převodů), z níž je logické a nikoliv libovůli soudů usuzovat, že žalovaní museli o absenci práva společnosti SUXESS spol. s r. o. akcie převést vědět.

Ústavní soud se ztotožňuje i se závěrem dovolacího soudu, že posouzení otázky, zda byla domněnka dobré víry úspěšně vyvrácena, či nikoliv, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení lze proto úvahy soudů nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, jsou-li zjevně nepřiměřené; což v této věci nebyly.

S ohledem na uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.