I.ÚS 1726/07

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované společnosti EUBE, a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Městský soud v Praze toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že po podání žaloby zaplatila dne 29. 8. 2006 k výzvě obvodního soudu, doručené jejímu právnímu zástupci dne 25. 8. 2006, soudní poplatek ve výši 1 000 Kč v kolcích. Současně přiložila oznámení o výsledku reklamačního řízení s Českou poštou, z něhož vyplývá, že zásilka adresovaná Obvodnímu soudu pro Prahu 2 byla Českou poštou přijata dne 29. srpna 2006 a zásilku přijala dne 31. srpna 2006 pracovnice soudu. Soudní poplatek byl tedy zaplacen včas, a pokud bylo řízení přesto zastaveno, oba soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 135/2006. Oba obecné soudy relevanci důvodů ústavní stížnosti popírají a navrhují její odmítnutí.

Z uvedeného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že v něm není založena žádná písemnost přijatá od stěžovatelky dne 31. srpna 2006. K odvolání (č. l. 9, 10 spisu) stěžovatelka připojila kopii podacího lístku o odeslání doporučené zásilky Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 29. 8. 2006 (č. l. 11 spisu) a též potvrzení o nákupu kolkových známek za 1 000 Kč z téhož dne (č. l. 12 spisu).

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud, se souhlasem účastníků, od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v první řadě opětovně konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím obecných soudů porušena základní ústavní práva stěžovatelky, mezi nimi i právo na soudní i jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu v této věci podle právního názoru Ústavního soudu došlo.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 135/2006 vyplynulo, že stěžovatelka zaslala dne 29. srpna 2006 Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doporučenou zásilku, přičemž podle reklamačního protokolu České pošty ze dne 31. května 2007 byla tato zásilka převzata zmocněncem adresáta (obvodního soudu) dne 31. srpna 2006. Současně stěžovatelka předložila v odvolání i potvrzení o koupi kolků v hodnotě 1 000 Kč dne 29. srpna 2006.

Obvodní soud pro Prahu 2 však usnesením ze dne 9. 10. 2006 řízení zastavil pro nezaplacení soudních poplatků. Nijak nereagoval na tvrzení stěžovatelky o zaplacení soudních poplatků. Dlužno dodat, že ani reagovat nemohl, neboť v jeho spise o tomto tvrzení ani o jakékoliv jiné skutečnosti nasvědčující zaplacení soudního poplatku nebyl k datu vydání zmíněného usnesení žádný doklad ani záznam. Odvolací soud se přes námitky stěžovatelky uvedené v odvolání nijak podrobně nezabýval jejími tvrzeními a dovodil, že ani z potvrzení pošty o podání zásilky ze dne 29. srpna 2006 adresované Obvodnímu soudu pro Prahu 2, ani potvrzením pošty opatřené razítkem z téhož dne o koupi kolků v hodnotě 1 000 Kč nebylo prokázáno zaplacení soudního poplatku. Vyšel ze sdělení účtárny obvodního soudu (č. l. 14 spisu), že soudní poplatek nebyl uhrazen ani ke dni 21. listopadu 2006.

Takovéto hodnocení důkazů předložených stěžovatelkou je však v rozporu s obsahem jejích tvrzení, neboť stěžovatelka netvrdila a netvrdí, že soudní poplatek byl zaplacen přes účtárnu (a naopak tvrdí, že byl uhrazen kolky v zásilce adresované soudu). Městský soud v Praze ani nijak nevysvětlil osud zásilky prokazatelně odeslané obvodnímu soudu dne 29. srpna 2006 a týmž soudem přijaté dne 31. srpna 2006, která přitom ve zmíněném soudním spise není založena. Sám po osudu této zásilky nepátral ani to neuložil obvodnímu soudu, i když stěžovatelka prokázala jak odeslání, tak i přijetí zmíněné zásilky obvodním soudem. Za dané situace stěžovatelka může jen těžko přinést s ohledem na způsob úhrady soudního poplatku v kolcích jakékoliv jiné či další důkazy o zaplacení soudního poplatku než ty, které předložila. Účastník řízení před soudem nesmí být v žádném případě postižen za eventuální ztrátu zásilky uvnitř soudu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Městského soudu v Praze, který dostatečně neodpověděl na odvolací námitky stěžovatelky a vůbec se nezabýval osudem zásilky stěžovatelkou prokazatelně doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 31. srpna 2006, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti nelze než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. IV. ÚS 647/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 92).

Městský soud v Praze tím, že potvrdil zastavení řízení usnesením obvodního soudu, aniž spolehlivě prověřil tvrzení stěžovatelky o zaplacení soudního poplatku, zabránil tomu, aby se mohla stanoveným postupem domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy, aby byla její věc řádně projednána a bylo o ní meritorně rozhodnuto.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecné justice se jeví vhodné, aby odvolací soud dostal šanci tvrzení stěžovatelky opětovně přezkoumat, takže v této procesní fázi není nutné zrušit též usnesení obvodního soudu o zastavení řízení (které bylo k datu svého vyhotovení v souladu s obsahem spisu). Bude na odvolacím soudu, ovšem za respektování kautel stanovených tímto nálezem (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), aby určil, zda k zastavení řízení došlo zákonně a ústavněprávně konformním způsobem, či nikoliv.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Současně odmítl návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.