Ústavní soud I.ÚS 1870/23 – Nepřijatelnost

Rozhodnutím Magistrátu města Kladna č. j. OŽ/870/22/Sv ze dne 10. 3. 2022 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. k) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 527/2020 Sb. (dále jen "živnostenský zákon"), kterého se měla dopustit tím, že v rozporu s § 31 odst. 2 živnostenského zákona nezajistila viditelné označení svého sídla obchodní firmou a identifikačním číslem osoby. Za přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení 1 000 Kč. Odvolání stěžovatelky zamítl vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 054835/2022/KUSK ze dne 4. 5. 2023. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem. Stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 104a soudního řádu správního jako nepřijatelnou.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátkou [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2, čl. 36 odst. 1, č. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nepřijatelnosti její kasační stížnosti, přestože k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Jedno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané navíc až v průběhu řízení, netvoří podle stěžovatelky ustálenou rozhodovací praxi, a proto měla být kasační stížnost věcně projednána. Stěžovatelka upozorňuje, že před Nejvyšším správním soudem jsou souběžně vedena i další řízení v obdobných věcech jiných společností sídlících na téže adrese, v jejichž případě krajský soud rozhodl odlišně. Stěžovatelka namítá, že správní soudy porušily zásadu totožnosti skutku i následku, takže byla uznána vinnou za jiné jednání, které není v zákoně jako přestupek definováno; rovněž sporuje učiněná skutková zjištění a z nich vyvozené závěry.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Stěžovatelka brojí proti uložení pokuty v bagatelní výši 2 000 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobné závěry platí i pro ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 854/20 ze dne 26. 5. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud nyní neshledal žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah. Stěžovatelka žádnou (kvalifikovanou) ústavněprávně relevantní újmu ani nespecifikuje. Obdobnou věcí a téměř identickou argumentací (sepsanou toutéž advokátkou) se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1875/23 ze dne 8. 8. 2023 (tam v zastoupení jiné obchodní korporace), v němž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od tam učiněného závěru vzhledem k totožnosti předkládané argumentace i obsahu napadených rozhodnutí odchylovat. Ústavní soud tudíž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění citovaného usnesení, v němž se námitkami stěžovatelky, včetně otázky naplnění podmínek pro odmítnutí kasační stížnosti (viz bod 9) i merita věci (viz bod 10), vypořádal.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.