I.ÚS 1910/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1910/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023 č. j. 9 To 103/2023-36 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. února 2023 č. j. 0 Nt 807/2022-23, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 1. 2005 č. j. 2 T 373/2004-193, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 4. 2005 č. j. 10 To 118/2005-205, uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 5 000 Kč. 3. V uvedené věci podal stěžovatel dne 24. 11. 2022 již třetí návrh na povolení obnovy řízení (předchozí návrhy na povolení obnovy řízení byly okresním soudem zamítnuty), který okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. V té souvislosti uvedl, že závěry okresního soudu a krajského soudu o vině stěžovatele potvrdil i Ústavní soud (viz usnesení ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 365/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a že opakovaně také nebyly na základě podnětů stěžovatele shledány Ministerstvem spravedlnosti České republiky důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení poukazoval zejména na to, že je nevinný a že to byl naopak poškozený, kdo jej napadl, což měl prokázat znalecký posudek znalce Mgr. Leonida Kushnarenka z oboru kriminalistika, specializace sebeobrana, vedení boje zblízka, dále výslech utajované svědkyně L. K. (E. K.) a výslech svědka V. Š. K tomu okresní soud zdůraznil, že výslech svědkyně L. K. a důkaz zmíněným znaleckým posudkem stěžovatel navrhoval již v předchozích návrzích na povolení obnovy řízení a co se týče svědka V. Š., jde o svědka známého již v době rozhodování o vině, kdy návrh na jeho výslech byl soudem zamítnut a daný postup byl již v hlavním líčení, jakož i v písemném vyhotovení rozsudku řádně odůvodněn. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť shledal, že okresní soud své rozhodnutí důkladně odůvodnil a způsobem nevzbuzujícím žádnou pochybnost logicky vysvětlil, proč návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení nevyhověl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že znalecký posudek znalce Mgr. Leonida Kushnarenka obsahuje nové skutečnosti a je třeba ho považovat za vhodný důkazní prostředek. K navrhovanému výslechu svědkyně L. K. uvádí, že skutečnost, že se nedostavila k hlavnímu líčení, popř. že pobývala v zahraničí, není důvodem pro to, aby nebyla vyslechnuta. Jde podle něj o nový důkaz, který je způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině, a to, že se daného trestného činu nedopustil. Tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí, obnovy řízení a pravidla in dubio pro reo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto opravného prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15, usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15]. 9. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o povolení návrhu na obnovu řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí [usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)], jakož ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343)]. 10. Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řízení řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. 11. Okresní soud zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Po posouzení věci uzavřel, že stěžovatel v návrhu ve skutkové rovině neuvedl nic, co by bylo soudu dříve neznámé a odůvodnilo by obnovu řízení, resp. nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí ve věci. Zdůraznil, že co se týče výslechu svědkyně L. K. a důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, šlo o opakované důkazy, se kterými se obecné soudy vypořádaly již v rozhodnutích o předchozích návrzích stěžovatele na povolení obnovy řízení. Svědek V. Š. byl pak znám již v době rozhodování o vině, kdy návrh na jeho výslech byl soudem zamítnut jako nadbytečný. Okresní soud daný důkazní návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že je možné rozhodnout i bez jeho provedení, když ve spisovém ma