I.ÚS 1914/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1914/11 ze dne 26. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 2363/2009-69, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 č. j. 22 Co 371/2008-52, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2008 č. j. 27 C 253/2006-36, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující. Žalobce (stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti) se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) domáhal zaplacení částky 11.321.209,12 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého notáře JUDr. E. H., ke kterému došlo dne 26. 9. 1996 při sepisu notářského zápisu o prohlášení uznání dluhu a úhradě závazku mezi žalobcem a třetí osobou pod č. j. NZ 611/96 a N 56/96. Předmětem notářského zápisu bylo prohlášení o uznání závazku z půjčky poskytnuté žalobcem dlužníkovi ve výši 11.000.000 Kč; současně se dlužník zavázal k deseti splátkám po 100.000 Kč do srpna 2007 a jednorázové splátce ve výši 10.000.000 Kč do 30. 9. 1997. Předmětem notářského zápisu byl rovněž závazek ručitele k uspokojení žalobce v případě, že nebude uspokojen dlužníkem. Půjčka nebyla dlužníkem vrácena a žalobce se marně pokusil uspokojit z prodeje zastavené nemovitosti poté, co tato byla zahrnuta do konkursní podstaty další osoby a prodána. Při uplatnění práva proti ručiteli byl k odvolání povinného návrh na nařízení exekuce zamítnut a žalobci (stěžovateli) bylo uloženo zaplatit povinnému náklady řízení, neboť výše citovaný notářský zápis není exekučním titulem, protože nemá charakter veřejné listiny vzhledem k tomu, že nesplňuje zákonné náležitosti notářského zápisu. Pojišťovna Kooperativa, a. s., u níž měl notář JUDr. H. sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla škodu nahradit, neboť dle jejího názoru nebylo prokázáno, že došlo k jejímu vzniku. Žalobce sice s pojišťovnou nesouhlasí, ale jelikož v pojistné události nevystupoval jako pojištěný, nemůže se po ní žalobou domáhat vyplacení pojistného plnění. Uplatněním pohledávky vůči dlužníkovi i vůči ručiteli tedy vyčerpal veškeré své možnosti. Nesprávným úředním postupem, jenž je dán vypracováním neplatného notářského zápisu, tak žalobci vznikla škoda, která je vyčíslena výší původní půjčky, a dále pak částkami 81.396 Kč (náklady řízení povinného), 81.396 Kč (platba za právní zastoupení v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí), 92.672 Kč (právní zastoupení v řízení následujícím), a 65.745,12 Kč (platba za činnost soudního exekutora před zamítnutím návrhu na výkon rozhodnutí). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, ta mu však odškodnění nepřiznala. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ze dne 7. 5. 2008 č. j. 27 C 253/2006-36 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v rozhodném období stát podle tehdy platné právní úpravy za činnost notářů neodpovídal. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl teprve s účinností od 15. 5. 1998 nahrazen zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídal za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. pak stát odpovídal za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Stát tedy neodpovídal za veškerou činnost všech státních orgánů, byť nepochybně odpovídal za činnost státních notářství (v řízení před státním notářstvím). Ta však byla zrušena zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; ten nově upravil i odpovědnost notáře v ust. § 57 citovaného zákona, podle nějž notář odpovídal žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Odpovědnost státu za činnost notářů pak byla do právního řádu znovu zavedena teprve zákonem č. 82/1998 Sb., který ve svém ust. § 4 nově stanovil, že za výkon státní správy podle § 3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře s tím, že tato činnost se považuje za úřední postup (v souvislosti s tím pak bylo novelizováno i ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb.). V období od 1. 1. 1993 do 14. 5. 1998 tak byl za svou činnost odpovědný výlučně notář na základě § 57 notářského řádu. K odvolání žalobce (stěžovatele) Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na to, že v rozhodné době upravoval odpovědnost za škodu způsobenou notářem pouze § 57 notářského řádu (to dovodil i z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000, který se sice zaobírá především otázkou obecné odpovědnosti notáře za škodu, avšak posuzované problematiky se dotýká také). Připomenul znění § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a konstatoval, že notářský řád účinný před přijetím zákona č. 358/1992 Sb. tuto odpovědnost neupravoval, takže za škodu způsobenou činností státních notářství jakožto orgánů státu nesl odpovědnost právě stát. Zákon č. 358/1992 Sb. zakotvil výlučnou odpovědnost notáře za škodu tak, jak je definována v ust. § 57 tohoto zákona. Teprve zákon č. 82/1998 Sb. stanovil, že stát odpovídá za škodu, kterou kromě státních orgánů způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu svěřené státní správy, za niž se podle § 4 odst. 1 citovaného zákona považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, přičemž tato činnost se podle odstavce 2 téhož ustanovení považuje za úřední postup. Odvolací soud tak uzavřel, že za škodu způsobenou sepsáním vadného notářského zápisu notářem JUDr. E. H. dne 26. 9. 1996 - při tehdejší neexistenci žádné jiné speciální úpravy -odpovídá podle ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb. v tehdy platném znění notář sám. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Uvedl především následující. Předtím než nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., upravoval problematiku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím či nesprávným úředním postupem zákon č. 58/1969 Sb. Z jeho ustanovení však nelze žádným způsobem vyčíst, že by stát odpovídal za nesprávný úřední postup notáře. Zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), byl zrušen zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony, s účinností od 1. 1. 1993. Téhož dne pak nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Legislativní vývoj s sebou tedy přinesl to, že zatímco institut státních notářství byl spolu se zákonem č. 95/1963 Sb. zrušen, byl na jeho místo zaveden institut nový, čímž došlo k privatizaci notářského úřadu. Činnost notáře ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. však nelze žádným způsobem podřadit zákonu č. 58/1969 Sb., který hovoří pouze o "státním orgánu" nebo "orgánu státní organizace". Ingerence státu do výkonu činnosti notáře však zdaleka není taková, aby bylo možné notářský úřad považovat za státní orgán. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb. může fyzickou osobu notářským úřadem pověřit pouze stát, či že v souladu s § 45 odst. 1 téhož zákona vykonává dohled nad notářskou činností ministerstvo spravedlnosti. Notářství v užším smyslu je možné chápat jako specifickou právní činnost vykonávanou v rámci svobodného povolání, avšak pouze státem pověřenými osobami a na základě jim svěřených pravomocí, jejímž předmětem je poskytování právních služeb, a to zákonem předepsanou formou, v zákonem vymezených oblastech právních vztahů a za úplatu. Hlavním specifikem této činnosti pak je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou (fides publica), tj. mají zákonem přiznané kvalifikované účinky spočívající v pře