I.ÚS 1915/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1915/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Ludi Šabatové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem, sídlem Táborská 5, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 29 Cdo 2111/2024-276, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2024 č. j. 55 Co 357/2023-253 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. prosince 2022 č. j. 23 C 180/2019-178, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Miroslavy Šafránkové, MBA, MSc., jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla první správkyní konkursní podstaty úpadce (společnosti Český maloobchod s. r. o.), na jehož majetek byl prohlášen konkurs dne 4. 7. 2000. Následně byla z této funkce odvolána a na její místo byla jmenována Miroslava Šafránková coby nová správkyně konkursní podstaty (vedlejší účastnice). Konkursní řízení doposud nebylo ukončeno. Jelikož nová správkyně konkursní podstaty měla za to, že stěžovatelka nevykonávala svou funkci s péčí řádného hospodáře, což vedlo ke vzniku škody ve výši několika milionů korun, podala na stěžovatelku žalobu. Část žalovaných nároků byla vyloučena k samostatnému řízení, v němž následně byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. 3. Po několika předchozích kolech řízení obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 289 248 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 78 750 Kč (výrok II), stanovil, že o zbylém nároku ve výši 463 569 Kč a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III), a zastavil řízení co do částky 3 272 159 Kč (výrok IV). Vzal za prokázané, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs, že stěžovatelka byla první správkyní konkursní podstaty a že žalobkyně byla následně místo stěžovatelky jmenována novou správkyní konkursní podstaty. Rovněž bylo prokázáno, že věřitelský výbor projednal, avšak neschválil konečnou zprávu stěžovatelky (vč. mzdových výdajů ve výši cca 3 272 000 Kč, z nichž žalobkyně v řízení požadovala pouze částku 1 289 248 Kč vyplacenou zaměstnancům úpadce na odstupném, a výdaje na právní služby ve výši 78 750 Kč). 4. Jde-li o částku vyplacenou zaměstnancům úpadce na odstupném, obvodní soud vysvětlil, že tzv. pracovní nároky bylo podle tehdy platné právní úpravy možné uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení [§ 31 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu")], kdežto jiné než v zákoně vymezené nároky bylo možné uspokojit pouze podle pravomocného rozvrhového usnesení. Nárok úpadcových zaměstnanců na odstupné jakožto jeden z pracovních nároků však bylo možné tímto "preferenčním" způsobem uspokojit pouze tehdy, vznikly-li po prohlášení konkursu nebo v měsíci, v němž byl konkurs prohlášen [§ 31 odst. 3 písm. e) ve spojení s § 31 odst. 4 zákona o konkursu]. V daném případě však nárok úpadcových zaměstnanců na odstupné vznikl v červnu 2000, avšak konkurz byl prohlášen až dne 4. 7. 2000, nemohl tak být stěžovatelkou uspokojen shora uvedeným "preferenčním" způsobem, ale až podle pravomocného rozvrhového usnesení. Stěžovatelka tak nicméně učinila, čímž porušila svou zákonnou povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Odpovídá proto za škodu vzniklou porušením této povinnosti (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu). Žalobě proto v tomto rozsahu vyhověl. 5. Naopak jde-li o výdaje stěžovatelky na právní služby ve výši 78 750 Kč (podřaditelné pod pohledávky za podstatou podle § 31 odst. 1 a 2 zákona o konkursu), obvodní soud konstatoval, že obecně mohly být uspokojeny ve shora uvedeném preferenčním režimu, pročež stěžovatelka neporušila svou povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. Žalobu v tomto rozsahu zamítl. Jde-li o částku 3 272 159 Kč, obvodní soud měl za to, že žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět, a proto řízení zastavil. Nakonec rozhodl, že jde-li o zbylou část nároku ve výši 463 569 Kč a náklady řízení, bude o nich rozhodnuto až v konečném rozsudku. 6. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek ve výroku I; změnil ve výroku II tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 78 750 Kč s příslušenstvím; změnil ve výroku IV tak, že řízení o zaplacení částky 3 272 159 Kč se nezastavuje. Městský soud se plně ztotožnil se závěry obvodního soudu stran (ne)možnosti vyplacení nároku zaměstnanců na odstupné (celkem 1 289 248 Kč) "preferenčním" způsobem kdykoliv v průběhu konkursního řízení, a proto jeho rozsudek v tomto rozsahu potvrdil. Naopak se neztotožnil s jeho závěry stran výdajů stěžovatelky na právní služby (celkem 78 750 Kč). Poznamenal, že ač správce konkursní podstaty obecně může využít i služeb advokátní kanceláře s potřebnou odborností, tento postup je podmíněn předchozím souhlasem věřitelského výboru. Není-li tento souhlas udělen, jako v nyní posuzované věci, nelze výdaje na právní služby uspokojit z konkursní podstaty. Žalobu proto v tomto rozsahu shledal opodstatněnou. Jde-li o výrok, jímž bylo zastaveno řízení co do částky 3 272 159 Kč, městský soud shledal, že ze žádného z podání žalobkyně nelze dovodit zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu. Žalobkyně pouze požádala o přerušení řízení. Rozhodnutí obvodního soudu proto v tomto rozsahu změnil, jak bylo uvedeno výše. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání. Uvedl, že stěžovatelka pouze zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové závěry nižších soudů; přípustnost svého dovolání pak staví na odlišném skutkovém základu, než jaký byl zjištěn nižšími soudy. To však přípustnost dovolání podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže založit. Skutkové závěry nižších soudů navíc neshledal ani zjevně nepřiměřenými. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka obsáhle shrnuje průběh konkursního řízení a kroky, které jako správkyně konkursní podstaty učinila. Zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů a argumentuje, že všechny tyto kroky byly nezbytné a oprávněné. Ve své funkci nijak nepochybila a neměla by ani nést odpovědnost za (chybně) tvrzenou škodu. Vedení sporu ze strany žalobkyně považuje za účelové a rozporné se zákonem. Stěžovatelčina konečná zpráva nebyla schválena; konečná zpráva žalobkyně naopak byla projednána postupem porušujícím zákon a v nepřítomnosti stěžovatelky, což jí znemožnilo vyjádřit se k ní. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na ochranu pokojného užívání majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny) a práva být přítomna jednání a vyjádřit se k důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka rovněž tvrdí nepřiměřenou délku soudního řízení v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - až na níže uvedenou část - přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. Nepřípustným návrhem je ústavní stížnost pouze v rozsahu těch výroků obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto, že a) o zbylém nároku ve výši 463 569 Kč a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku, jakož i o tom, že b) řízení o zaplacení částky 3 272 159 Kč se nezastavuje. Ve vztahu k těmto nárokům totiž zatím nebylo přijato konečné rozhodnutí ve věci a řízení o nich pořád probíhá. Stěžovatelka bude případně moci napadnout rozhodnutí o těchto nárocích u Ústavního soudu až poté, co o nich bude pravomocně rozhodnuto obecnými soudy [§ 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V tuto chvíli však jde o návrh, jenž je z důvodu své předčasnosti nepřípustný [§ 43 odst. 1 pí