I.ÚS 1918/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1918/10 ze dne 20. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Bartoně, správce konkursní podstaty úpadce Nemocnice Bruntál, a. s., se sídlem Nádražní 27, 792 01 Bruntál, IČ: 25362259 zastoupeného JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem, se sídlem 793 83 Jindřichov 476, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 3297/2009-150, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009 č. j. 11 Cmo 286/2008-119 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2007 č. j. 46 Cm 135/2006-95, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2007 č. j. 46 Cm 135/2006-95 v právní věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalované B. Braun Avitum, s. r. o. [dříve EuroCare Společnost pro mimotělní ošetření krve, s. r. o. (dále jen "žalovaná")] o zaplacení částky 10,000.000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 10,000.000 Kč s příslušenstvím. Městský soud uvedl, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 10,000,000 Kč s příslušenstvím s poukazem na to, že úpadce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu ve výši 10,000.000 Kč. Konkrétně se jednalo o to, že úpadce uzavřel se žalovanou dne 4. 2. 2004 smlouvu o smlouvě budoucí o nájmu nebytových prostor (dále jen "smlouva"); na základě Dodatku č. 1 ze dne 19. 7. 2004 (dále jen "Dodatek č. 1") se žalovaná zavázala uhradit předmětnou částku jako zálohu na nájemné. Tato částka byla uhrazena na účet úpadce bankovním převodem z účtu č. X, jehož majitelem je obchodní společnost B. Braun Medical, s. r. o. (dále jen "společnost BBM". Poznámka: společnost BBM je společníkem žalované B. Braun Avitum, s. r. o.). Dne 20. 8. 2004 došlo mezi úpadcem a žalovanou k dohodě, jejímž právním následkem bylo zrušení smlouvy o smlouvě budoucí; úpadce následně dne 25. 8. 2004 uhradil částku 10,000.000 Kč na účet žalované. Na majetek úpadce byl dne 26. 4. 2005 Krajským soudem v Ostravě prohlášen konkurs pod sp. zn. 38 K 21/2005 a žalobce/stěžovatel byl jmenován správcem konkursní podstaty. Podle názoru stěžovatele proběhly dvě nezávislé bankovní operace; společnost BBM plnila bez právního důvodu stěžovateli a v tomto smyslu podala i přihlášku do konkurzního řízení 38 K 21/2005, úpadce pak (rovněž bez právního důvodu) plnil žalované, neboť předchozí plnění obdržel od jiného právního subjektu. Městský soud ve věci původně rozhodl platebním rozkazem ze dne 2. 5. 2006 č. j. 61 Ro 1199/2006-20. Žalovaná ve včas podaném odporu namítla, že je majetkově propojena se společností BBM, na začátku roku 2004 měla v úmyslu pronajmout si od úpadce budovu za účelem provozování dialyzačního střediska, a proto dne 4. 2. 2004 uzavřela s úpadcem smlouvu; v dodatku k této smlouvě ze dne 19. 7. 2004 se žalovaná zavázala uhradit ve prospěch úpadce 10,000.000 Kč jako zálohu na nájemné. Vzhledem k tomu, že žalovaná neměla na účtu v tuto dobu potřebnou částku, uhradila za ni dne 20. 7. 2004 po vzájemné dohodě uvedenou částku společnost BBM. Městský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 27. 7. 2006 č. j. 46 Cm 135/2006-46 žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 181.800 Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2007 č. j. 11 Cmo 422/2006-73 zrušil napadený citovaný rozsudek soudu prvého stupně a věc mu vrátil dalšímu řízení. Městský soud dále zdůraznil, že byl prokázán způsob úhrady předmětné částky mezi společností BBM a úpadcem, mezi žalovanou a společností BBM, i mezi úpadcem a žalovanou, přičemž tyto důkazy odpovídají závazkům úpadce a žalované ze smluvních ujednání; lze přisvědčit stěžovateli, že žalovaná mohla předmětnou částku poskytnout ze svého účtu, avšak s ohledem na sjednaný termín plnění byly převody mezi bankovními účty společnosti BBM, žalované a úpadce v dohodnutém termínu plnění nerealizovatelné. Dodatek č. 1 byl úpadcem podepsán dne 19. 7. 2004, přičemž až po tomto datu mohla mít žalovaná k dispozici tento dodatek s podpisy úpadce a opatřit listinu svým ověřeným podpisem; to za situace, kdy dle Dodatku č. 1 měla plnit úpadci již dne 20. 7. 2004. Městský soud poukázal na to, že pokud žalovaná plnila v dohodnutém termínu dříve, než sama Dodatek č. 1 podepsala, a to pouze z důvodu, že neměla včas k dispozici Dodatek č. 1 podepsaný úpadcem, nejedná se o plnění bez právního důvodu (návrh Dodatku č. 1 je ze dne 16. 7. 2004 a byl nesporně účastníkům znám a jimi akceptován před podpisem a poskytnutím plnění). Žalovaná po zjištění, že nemá dostatek finančních prostředků na účtu, zajistila úhradu závazku s ohledem na dohodnutý termín dne 20. 7. 2004 postupem podle § 534 o. z. Městský soud zdůraznil, že úpadci byl postup zvolený žalovanou znám, úpadce věděl, o jakou platbu se jedná, na základě jakého smluvního ujednání a podle tohoto ujednání také jednal, včetně zajištění závazku a následného vrácení částky; ostatně, jinak by předmětnou částku od společnosti BBM nevracel právě žalované. Městský soud uzavřel s tím, že rozdělení plateb na dvě zcela samostatné platby bez právního důvodu neodpovídá smluvním ujednáním úpadce a žalované a faktickému jednání stran, ke kterému se smluvně zavázali. Od vrácení částky 10,000.000 Kč v srpnu 2004 až do výzvy stěžovatele v lednu 2006 žádný z účastníků smluv nevznášel vůči smluvnímu partnerovi jakýkoliv požadavek a zjevně účastníci považovali celou záležitost za vyřízenou. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2009 č. j. 11 Cmo 286/2008-119 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a odkázal na ně. Dodal, že není rozhodné, kdy byl jednotlivými účastníky Dodatek č. 1 podepsán (stalo se tak 16. 7. 2004 a 19. 7. 2004 za úpadce a dne 23. 7. 2004 za žalovanou), ale rozhodující pro účastníky bylo nepochybně plnění ze strany žalované do stanoveného data. Stěžovatel se tak nemůže bránit tím, že žalovaná vlastně plnila ještě před účinností Dodatku č. 1; rozhodující byla skutečnost, že dne 20. 7. 2004 byla na účet úpadce poukázána uvedená částka, jak se k tomu žalovaná zavázala. Vrchní soud poukázal na to, že podle § 534 o. z., kdo se dohodne s dlužníkem, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. V souzené věci se tak stalo a ani odvolací soud nemá pochybnosti o povaze ujednání žalované se společností BBM (čemuž ve smyslu § 534 o. z. svědčí i ta skutečnost, že dne 21. 7. 2004 byla stejná částka poukázána z účtu žalované ve prospěch společnosti BBM). Konečně, o vrácení uvedené částky úpadcem žalované dne 27. 8. 2004 byl proveden důkaz výpisem z účtu žalované, což podle názoru odvolacího soudu potvrzuje skutečnost, že úpadce si byl vědom toho, z jakého důvodu mu byla uvedená částka dne 20. 7. 2004 poukázána na jeho účet. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že dohoda o zániku smlouvy o smlouvě budoucí je narovnáním mezi úpadcem a žalovanou, neboť uvedená částka byla žalované vrácena právem a tento postup odpovídal rozumnému uspořádání vztahů mezi účastníky smlouvy ve znění jejího dodatku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 3297/2009-150 dovolání stěžovatele odmítl. Dovodil nepřípustnost dovolání nejen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, avšak soud prvního stupně jím rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku), ale také podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá z pohledu stěžovatelem označených právních otázek po právní stránce zásadní význam; právní otázky předložené stěžovatelem postrádaly judikatorní přesah; § 237 odst. 3 o. s. ř. Stejně tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit dovolací námitky, jimiž stěžovatel zpochybnil správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů a namítl konkrétní vadu řízení, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva. Nejvyšší soud také neshledal žádnou skutečnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (na který stěžovatel chybně odkázal, domnívaje se, že jsou v něm upraveny dovolací důvody), jež by mohla založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že pro právní posouzení věci je bez významu, že úpadci bylo plněno převodem z jiného účtu než z účtu žalované označeného v Dodatku č. 1. Připomněl, že takový postup odpovídá povaze věci, neboť smlouva zakládá závazek dlužníka vůči věřiteli, tomu odpovídá též ujednání určující blíže mechanismus plnění závazku a bylo by spíše nestandardní, kdyby již samotný zavazovací titul počítal s tím, že za dlužníka splní jeho závazek někdo jiný. Stejně tak Nejvyšší soud poukázal na zřejmou účelovost výkladu stěžovatele, který s odkazem na §