I.ÚS 1964/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1964/19 ze dne 1. 6. 2021 N 106/106 SbNU 195 Výkon soudního rozhodnutí jiného členského státu EU podle nařízení Brusel I bis; právo vyjádřit se k věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti BUAK Bauarbeiter-, Urlaubs- und Abfertigungskasse, sídlem Kliebergasse 1A, 1050 Vídeň, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co 329/2018 ze dne 2. 4. 2019, usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Pavla Preuse č. j. 204 EX 5863/18-30 ze dne 5. 9. 2018 a výroku II pokynu Okresního soudu ve Znojmě č. j. 8 EXE 120/2018-15 ze dne 5. 9. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně a soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 20 Co 329/2018 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 20 Co 329/2018 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se exekučním návrhem podle rozsudku ze dne 17. 9. 2017 č. j. 37 Cga 14/17Z-8, vydaným Pracovním a sociálním soudem ve Vídni, domáhala vymožení peněžité povinnosti povinného spolu s náklady exekučního řízení oprávněného a náklady exekuce. Exekuční návrh byl usnesením soudního exekutora ze dne 5. 9. 2018 co do úroků ve výši 7,00 % p. a. z částky 529,34 EUR od 16. 7. 2016 do zaplacení, úroků ve výši 7,00 % p. a. z částky 1 663,64 EUR od 17. 8. 2016 do zaplacení, úroků ve výši 7,00 % p. a. z částky 1 588,02 EUR od 16. 9. 2016 do zaplacení částečně zamítnut. Soudní exekutor se řídil pokynem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 9. 2018, který mu částečné zamítnutí návrhu uložil podle ustanovení § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád"), neboť co do těchto částek je exekuční titul materiálně nevykonatelný a neurčitý. V části výroku rozhodnutí týkající se úroku z prodlení není stanoven rozsah a obsah povinnosti povinného, neboť nalézací soud uložil povinnému zaplatit tento úrok z prodlení, aniž by však uvedl přesný časový údaj, do kdy je povinný povinen předmětné úroky z prodlení uhradit. 3. Krajský soud, aniž se zabýval důvody, pro které byl exekuční návrh soudním exekutorem částečně zamítnut, prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť k návrhu na nařízení exekuce nebylo připojeno k předmětnému exekučnímu titulu rozhodnutí, kterým by byl tento exekuční titul prohlášen vykonatelným na území České republiky, a ani rozhodnutí o jeho uznání na území České republiky. V odůvodnění uvedl, že je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), které vstoupilo v účinnost dne 10. 1. 2015. Jelikož oprávněná zvolila k vymáhání povinnosti cestu exekuce, tj. za pomoci soudního exekutora, dopadá na posuzovaný případ též právní úprava obsažená v exekučním řádu, který stanoví, že exekuční návrh lze podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (dále též jen "EU") nebo mezinárodní smlouvy nebo rozhodnuto o uznání [§ 37 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, v rozhodném znění]. Cizí soudní rozhodnutí tak může být vykonáno pouze soudní cestou. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016, ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 3422/2017 a ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5882/2016 a na odbornou publikaci Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 115-116, 767. II. 4. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Právní názor soudu, podle něhož zahraniční rozhodnutí, která podléhají nařízení Brusel I bis, nelze vůbec vykonat cestou exekučního řízení, protože podle uvedeného nařízení se již prohlášení vykonatelnosti nevydává, považuje za diskriminační vůči osobám, u nichž je právním titulem rozhodnutí soudu jiného členského státu Evropské unie, zejména státních příslušníků jiných členských států. Nařízení Brusel I bis je přitom předpisem přímo použitelným a novějším než zmíněné ustanovení exekučního řádu. To sice předpokládá možnost vydání prohlášení vykonatelnosti, které však uvedené nařízení Brusel I bis ruší a zavádí tzv. osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (viz jeho čl. 53 a přílohu I), s nímž exekuční řád nepočítá. Je proto třeba zvolit takový výklad, podle něhož rozhodnutí jiného členského státu EU musí být při předložení osvědčení vykonatelné v rámci exekučního řízení. Krajský soud však stěžovatelce neumožňuje využít exekučního řízení a nutí ji využít pouze soudní výkon rozhodnutí, v němž je povinna plnit zákonem stanovené podmínky, mj. navrhnout konkrétní způsob výkonu rozhodnutí a prokázat příslušné majetkové poměry povinného, ona však s ohledem na předmět své činnosti, rozsah své působnosti a způsob vybírání příspěvků nezná své dlužníky a není schopna o nich zjistit bližší informace, nadto téměř vždy vymáhá své pohledávky na základě rozsudků pro zmeškání, takže nelze ani předpokládat, že by byl úspěšný případný návrh na prohlášení o majetku. Z toho stěžovatelka vyvozuje faktickou nemožnost vymožení své pohledávky. 5. Porušení právní jistoty stěžovatelka spatřuje v tom, že dosud byla v její prospěch u téhož soudního exekutora zahájena na základě osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis více než desítka exekučních řízení. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že uvedený problém se netýká jen jí, ale má celospolečenský dopad s tím, že obstálo-li by napadené usnesení krajského soudu, muselo by to při zachování právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí znamenat v dlouhodobém horizontu hromadné zastavování vedených exekucí. Navíc pokyn krajského soudu soudnímu exekutorovi a okresnímu soudu k zastavení exekuce podle stěžovatelky fakticky znemožňuje z důvodů výše uvedených výkon rozhodnutí jako takový, čímž činí její pohledávku nedobytnou, a porušuje tím její právo vlastnit majetek. 6. Dále stěžovatelka namítá, že usnesení krajského soudu je v rozporu s evropským právem, přičemž argumentuje tím, že čl. 37 odst. 1 a čl. 41 nařízení Brusel I bis jí zajišťují shodný přístup k výkonu jejích rozhodnutí, včetně práva na stejné podmínky výkonu rozhodnutí jako v případě vnitrostátních rozhodnutí, a daná úprava je přímo použitelná a má aplikační přednost před zákonem. Konání řízení o prohlášení vykonatelnosti není tímto nařízením výslovně zamýšleno, a tudíž vyžadováno, jak plyne z jeho čl. 39 a bodu 26 recitálu nařízení Brusel I bis, přičemž vydání osvědčení je podle jeho čl. 53 přeneseno na soud, který je s případem nejlépe seznámen a nejdříve schopen potvrdit vykonatelnost rozhodnutí (judikát Soudního dvora EU C-579/17 ve věci Gradbeništvo Korana d.o.o., bod 40). Krajský soud tak nerespektoval závazek České republiky plynoucí z mezinárodního práva, dopustil se diskriminace rozhodnutí soudů jiných členských států EU oproti vnitrostátním soudům a současně nerespektoval zásadu aplikační přednosti evropského práva. 7. Podle názoru stěžovatelky měl krajský soud v případě nejistoty, jak má rozhodnout, položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda je třeba rozsudky jiných členských států vymáhat na území členského státu v exekučním řízení i tehdy, vyžadují-li vnitrostátní předpisy pro takové vymáhání prohlášení vykonatelnosti podle předpisu, který se na věc neaplikuje, a je-li jí zachována možnost soudního výkonu rozhodnutí, byť tento způsob je pro ni podstatně méně výhodný, a zda případné neumožnění vedení exekučního řízení jako jednoho ze dvou způsobů výkonu cizího rozhodnutí představuje nepřípustné znevýhodňování rozsudků jiných členských států proti rozsudkům vnitrostátním. 8. Dále má stěžovatelka za to, že s ohledem na čl. 52 nařízení Brusel I bis exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda úroky byly cizím rozhodnutím přiznány řádně či nikoliv, a je povinen je řádně vymáhat. Nemožnost vymáhání představuje porušení práva na soudní ochranu, neboť jí svědčí vykonatelný exekuční titul, který však nemůže uplatnit