I.ÚS 1974/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1974/10 ze dne 1. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 6, Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2007, č. j. 48 T 2/2007-2055, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008, č. j. 2 To 44/2008-2259, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 382/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces, dle čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky stěžovatele proti citovaným rozhodnutím budou zmíněny v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel (spolu s T. R.) odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Odvolání stěžovatele a T. R. bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který spočíval v útoku týkajícím se přepravy kokainu z Jižní Ameriky do Evropy. Podstatou útoku (bod 2 rozsudku) bylo to, že stěžovatel a další spoluobvinění společně od blíže nezjištěné doby do 30. 11. 2004 zorganizovali pro dodavatele kokainu z Jižní Ameriky cestu dvou kurýrů (jejichž totožnost nebyla zjištěna) ze Slovenské republiky do Venezuely na ostrov Isla de Margareta, obstarali jim dopravu osobním automobilem ze Slovenské republiky do Prahy, dále letecky do Amsterdamu a odtud letecky na venezuelské letiště Porlamar na ostrově Isla de Margareta, kde jim obviněný R. D. na pokyn obviněného T. R. zajistil ubytování v hotelu G. P. od 22. 11. 2004 do 30. 11. 2004; zde jim prostřednictvím nezjištěných osob obstarali kokain, který si kurýři naložili do zavazadel, a dne 30. 11. 2004 byli kurýři zadrženi na letišti Porlamar a v jejich zavazadlech bylo nalezeno celkem 16 kg kokainu. Podle výroku o vině obvinění jako členové organizované skupiny působící ve více státech, zejména v České republice, Slovenské republice, Nizozemí a Venezuele, úmyslně neoprávněně zprostředkovali dovoz kokainu s vědomím, že se jedná o tuto látku, přičemž kokain je uveden jako omamná látka v příloze zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a je zařazen do seznamu I podle Jednotné úmluvy o omamných látkách. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. II. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl následující: "Předně s poukazem na ustanovení § 55b odst. 2 tr.ř. a § 27 tr.ř. a obsah protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem lze za zcela irelevantní označit námitku stěžovatele, že z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem nevyplývá, zda k protokolaci byl přibrán protokolující úředník, opak je pravdou. Veřejné zasedání o odvolání odsouzeného bylo konáno v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 a contrario tr.ř. v nepřítomnosti odsouzeného, který k němu byl řádně vyrozuměn a bez dostatečné omluvy, jak ostatně vyplývá i z vyjádření jeho obhájce ve veřejném zasedání i po telefonickém kontaktu s obžalovaným, se k veřejnému zasedání o odvoláni nedostavil. K tomu lze dále odkázat na ustanovení § 238, § 202 odst. 3 tr.ř. o podmínkách řízení v nepřítomnosti obžalovaného. Konečně s poukazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, odvolacího soudu i soudu dovolacího lze zcela odmítnout stěžovatelovy námitky proti obsahovým náležitostem rozsudku soudu prvního stupně a skutkovým zjištěním, která tento soud ve věci obžalovaného J. B. učinil." Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vyjádření účastníků řízení nezasílal Ústavní soud stěžovateli k event. replice, protože neobsahovala žádné nové relevantní skutečnosti či argumenty, z nichž by Ústavní soud vycházel. III. Stěžovatel zejména namítá, že veřejné zasedání o odvolání neprávem proběhlo z rozhodnutí odvolacího senátu dle § 263 odst. 4 a contrario v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel však předložil písemnou omluvu s žádostí o odročení veřejného zasedání. To prezentoval i jeho obhájce u veřejného zasedání.; navíc při samotném jednání bylo zjištěno, že se stěžovatel nemůže objektivně zúčastnit veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Z jeho vyjádření nevyplynula žádost o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, naopak, bylo zřejmé, že má zájem se veřejného zasedání zúčastnit, byť v daném termínu nemohl. Přesto bylo rozhodnuto o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a to za situace, kdy odvolací soud provedl ve veřejném zasedání i dokazování (viz. str. 10 protokolu). Takovým postupem - byť se veřejného zasedání účastnil obhájce stěžovatele - došlo k výraznému zásahu do jeho práva na obhajobu, neboť mu bylo znemožněno vyjádřit se k provedeným důkazům. Ústavní soud usuzuje, že se s touto námitkou řádně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud. Pro stručnost postačí relevantní část napadeného usnesení citovat (str. 6): "Namítaná nepřítomnost obviněného J. B. ve veřejném zasedání konaném dne 21. 10. 2008, v němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným usnesením, neznamená porušení žádných ustanovení. O konání veřejného zasedání byl obviněný J. B. řádně a včas vyrozuměn dne 7. 10. 2008. Podáním ze dne 20. 10. 2008 obviněný prostřednictvím obhájce požádal o odročení a uvedl, že se chce veřejného zasedání zúčastnit. Žádost odůvodnil tím, že uvedeného dne (20. 10. 2008) byl vyšetřen s podezřením na zánět trojklanného nervu a odeslán k provedení dalších odborných vyšetření, a dodal, že potvrzení následně předloží. K veřejnému zasedaní se obviněný nedostavil, neboť podle sdělení obhájce byl v nemocnici na vyšetření. Žádné potvrzení obviněný ani dodatečně nepředložil, zejména ne potvrzení, z něhož by vyplývalo, že jeho zdravotní stav mu objektivně bránil v tom, aby se k veřejnému zasedání dostavil. Z hlediska ustanovení trestního řádu upravujících veřejné zasedání nemají omluva ani důvod nepřítomnosti obviněného žádný význam. Z ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., které upravuje přítomnost při veřejném zasedání obecně, nijak nevyplývá nutnost, aby obviněný byl veřejnému zasedání přítomen, tím méně pak nemožnost konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, pokud o něm byl řádně a včas vyrozuměn. Ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. speciálně upravuje přítomnost při veřejném zasedání v řízení u odvolacího soudu, přičemž stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Z toho je zřejmé, že jediným důvodem, pro který bylo vyloučeno konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, byl jeho případný pobyt ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný však byl na svobodě, takže vzhledem k ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. bylo možné konat veřejné zasedání bez ohledu na to, zda a jak se obviněný omluvil a co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nebylo ani zásahem do jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci ve vlastní přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedené právo neznamená, že obviněný nutně musí být přítomen u všech úkonů celého trestního stíhání. Obviněný byl přítomen hlavnímu líčení, v němž byl vyslechnut a měl reálnou možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci, vyjádřit se k provedeným důkazům, uplatnit návrhy potřebné pro svou obhajobu atd. Byl tedy osobně přítomen tomu stadiu řízení, které má pro konečný výsledek základní význam. Jestliže kolizi veřejného zasedání o odvolání s lékařským vyšetřením, o jehož povaze a naléhavosti nic bližšího neuvedl a nedoložil, obviněný vyřešil tak, že dal přednost lékařskému vyšetření, sám se tím zbavil možnosti vystupovat osobně před odvolacím soudem. Znovu je třeba připomenout, že obviněný nijak nedoložil, že by jeho zdravotní stav vylučoval, aby se dostavil k veřejnému zasedání. Obviněný ostatně nijak nedoložil ani to, že by absolvované lékařské vyšetření nebylo možné provést jiného dne než právě v den konání veřejného zasedání." Ostatně sám stěžovatel na uvedené důvody Nejvyššího soudu protiargumentačně nic neuvádí, nereaguje na ně a pouze staví svůj názor oprot