I.ÚS 2092/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2092/08 ze dne 22. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů M. H. a D. H., zastoupených Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Ocelářská 799, 190 00 Praha 9, proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 5. 12. 2005, č. j. ÚSŘ/1175/05/K, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, č. j. 9 Ca 17/2006-67, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 2 As 37/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 5. 12. 2005, č. j. ÚSŘ/1175/05/K, zrušil rozhodnutí Městského úřadu Rudná (dále jen "stavební úřad") ze dne 14. 5. 2001, č. j. 1752-982/DP2/00/IN, kterým byla dodatečně povolena stavba rodinného domu včetně přípojky elektro, žumpy a oplocení (dále jen "nemovitost") na pozemku p.č. 156/13 v k. ú. Úhonice A. H. (dále jen "právní předchůdce stěžovatelů"). [Poznámka: Ústavní soud z obsahu spisů zjistil, že stavba nemovitosti byla původně zahájena bez povolení a v rozporu s územním plánem; stavební úřad vydal dodatečné povolení stavby na základě žádosti právního předchůdce stěžovatelů a s odkazem na značné náklady vynaložené na stavbu nemovitosti. Účastníky tohoto řízení byli právní předchůdce stěžovatelů, Obec Úhonice, M. S. a J. S. Stavební úřad následně rozhodnutím ze dne 15. 10. 2001, č. j. 2656-365/K1/01IN, povolil užívání stavby nemovitosti.] Krajský úřad v prvé řadě poukázal na to, že nejprve v lednu 2003 obdržel podnět občanského sdružení Společnost pro ochranu a rozvoj obcí Ptice a Úhonice na přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení; následně ze správního spisu stavebního úřadu zjistil, že v něm chybí doklady o doručení citovaného rozhodnutí stavebního úřadu, které dodatečně povolovalo stavbu nemovitosti, a že tedy toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Proto zastavil řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení; stavební úřad dne 28. 12. 2004 doručil prvostupňové rozhodnutí dipl. tech. V. V. jako osobě, která měla na stavbě stavební dozor. Poté stavební úřad zaslal účastníkům řízení oznámení o nabytí právní moci, přičemž zvolil poněkud jiný okruh účastníků, než jaký byl uveden v původním rozhodnutí. V reakci na to podala odvolání obec Úhonice z titulu svého vlastnictví k sousednímu pozemku a také paní O. V., která se, coby vlastnice pozemků sousedících s pozemky, jichž se dodatečné stavební povolení týkalo, označila za opomenutého účastníka řízení. Krajský úřad, jemuž stavební úřad odvolání postoupil, z předloženého spisového materiálu zjistil, že ve spise stále chybí doklady o doručení rozhodnutí účastníkům řízení a požadal proto stavební úřad o předložení těchto dokladů. Stavební úřad na to zareagoval tak, že jestliže nemohl prokázat doručení rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (dodejkami), doručil rozhodnutí s čtyřletým odstupem, a to veřejnou vyhláškou. Na základě tohoto doručení veřejnou vyhláškou se opakovaně odvolala O. V.; i stěžovatelé se odvolali proti rozhodnutí doručeném veřejnou vyhláškou a současně žádali jednak o zachování původního údaje o nabytí právní moci, jednak o změnu údaje, že odborný stavební dozor měl vykonávat dipl. tech. V. V., neboť ten podle nich stavební dozor nevykonával. Krajský úřad proto přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Uvedl, že rozhodnutí, které nebylo doručeno účastníkům řízení, nemůže nabýt právní moci a není vykonatelné. Dále poukázal na to, že prvostupňový stavební úřad při novém (následném) doručování rozhodnutí doručoval formou veřejné vyhlášky s velkým časovým odstupem, avšak takový způsob doručování lze použít dle § 26 odst. 1 správního řádu v případě, kdy stavebnímu úřadu nejsou známi účastníci, nebo jejich pobyt; to však v daném případě neplatí. Jedná se o nesprávné řešení, které vzbuzuje dojem zmatečnosti celého řízení. Krajský úřad - s ohledem na zjištěné procesní vady a na skutečnost, že původní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se schváleným územním plánem obce Honice (který ostatně ani po čtyřech letech nebyl změněn, takže rozpor trval) - rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Odvolání stěžovatelů pro opožděnost zamítl. [Poznámka: Stěžovatelé podali proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2005 podnět k jeho přezkoumání mimo odvolací řízení. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR však tento podnět, poté co zjistilo, že u Městského soudu v Praze probíhá řízení o žalobě stěžovatelů v téže věci, rozhodnutím ze dne 29. 8. 2006, č. j. 21312/2006-63/1393, odložilo.] Stěžovatelé ve správní žalobě proti citovanému rozhodnutí zejména poukazovali na opožděnost a nepřípustnost odvolání obce Úhonice a O. V., na svá práva nabytá v dobré víře na základě rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které mělo nabýt právní moci již v roce 2001, a na to, že kvůli ztrátě části spisu nemohou být tato práva platně zpochybněna a předmětné úkony opakovány. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 31. 7. 2007, č.j. 9 Ca 17/2006-67, správní žalobu odmítl. Nejprve shledal, že O. V. svědčilo postavení osoby zúčastněné na řízení podle § 34 s. ř. s., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno i o jejích právech jako právech osoby, která podala odvolání. Poté odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a připomněl, že podle setrvalé judikatury není rozhodnutí, kterým druhostupňový správní orgán zruší rozhodnutí orgánu prvého stupně, rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť není úkonem, kterým se mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti účastníků řízení. V daném případě došlo napadeným rozhodnutím toliko k tomu, že se věc vrátila do stádia řízení u orgánu prvého stupně a bude o ní rozhodováno znovu. Takové rozhodnutí nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení, neboť se práva a povinnosti účastníků s konečnou platností nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují. I zde bylo napadeným rozhodnutím toliko rozhodnuto o jejich procesním právu, konkrétně o jejich odvolání, nikoli však o jejich subjektivních hmotných právech; bylo sice zrušeno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, nebylo však rozhodnuto, že tato stavba není dodatečně povolena. Pokud jde o dobrou víru účastníků řízení v právní moc prvostupňového rozhodnutí, městský soud připomněl, že případný nesprávný postup stavebního úřadu půjde na jeho vrub a odpovědnost. To však nic nemění na skutečnosti, že věc bude projednána znovu. V danou chvíli má však procesní aktivita stěžovatelů směřovat do pokračujícího správního řízení, kde mohou uplatnit své námitky ohledně nového doručování rozhodnutí stavebním úřadem i ohledně účastenství těch, kdo podali odvolání. Městský soud zdůraznil, že nebyly tedy splněny jiné podmínky projednání žaloby a přezkumu napadeného rozhodnutí soudu, a proto bylo třeba žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout; odkázal i na judikaturu krajských soudů, podle níž je třeba odmítnout žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pokud o právech a povinnostech žalobců nebylo v době podání žaloby v řízení o dodatečném povolení stavby s konečnou platností rozhodnuto. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 2 As 37/2007, kasační stížnost zamítl. Nejprve vymezil hranice kasačního přezkum v dané věci. Poukázal na to, že stěžovatelé sice uplatnili důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s., avšak takto široké vymezení důvodů podané kasační stížnosti není plně souladné s povahou rozhodnutí městského soudu, které napadají. Tímto rozhodnutím totiž není rozsudek, nýbrž usnesení o odmítnutí jejich žaloby. V takovém případě je však z povahy věci možné namítat jedině "nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení" podle § 103 odst. 1 písm. e) s.ř.s. a pouze tímto jediným z jimi namítaných důvodů bude zvažována i nyní posuzovaná kasační stížnost. K tomuto závěru vede i dosavadní setrvalá judikatura zdejšího soudu, z níž Nejvyšší správní soud uvedl například rozsudek ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 3 Azs 33/2004: "Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s.ř.s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem." Kasační soud uvedl, že se tudíž nemůže přímo zabývat zákonností či správností rozhodnutí žalovaného, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby v důsledku způsobu jeho doručování