I.ÚS 21/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 19. 10. 2011, č. j. 17 EC 151/2010-31, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedené výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 19. 10. 2011, č. j. 17 EC 151/2010-31, kterými byla částečně žaloba zamítnuta a v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 4 620 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň měla být porušena zásada plynoucí z čl. 90 Ústavy. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (I.) uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 8 Kč, výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 1000 Kč, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4 620 Kč. Žalovaný se dne 3. 8. 2005 ve vozidle městské hromadné dopravy provozovaném Dopravním podnikem Ostrava, a.s. neprokázal platným jízdním dokladem, pročež mu byla předepsána k úhradě přirážka k jízdnému ve výši 1000 Kč a žalovaný svůj závazek uznal. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 14. 11. 2008 mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s. a společností Freedom Investment s. r. o. a smlouvy uzavřené dne 27. 11. 2008 uzavřené mezi společností Freedom Investment s. r. o. a stěžovatelkou, došlo k postoupení pohledávky, když se takto stala řádnou věřitelkou z pohledávky stěžovatelka. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl, že žaloba byla co do jistiny důvodná a rozhodl výrokem I., jak je uvedeno výše. Výrok II. pak podepřel úvahou, že úroky z prodlení částky 1000 Kč jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť podle názoru okresního soudu je nemorální, aby důsledkem porušení povinnosti zaplatit jízdné ve výši 8 Kč byla (sekundárně) trojnásobná sankce - přirážka k jízdnému, jejíž výše 125násobně převyšuje jízdné, úrok z prodlení z jízdného a ještě úrok z přirážky. Ohledně nákladů řízení Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí v rozsudku uvedl, že aplikoval § 150 o. s. ř. a ponížil odměnu advokáta žalobce, který má takřka plný procesní úspěch ve věci, na polovinu. Jako nepřiměřenou okresní soud shledal odměnu stanovenou dle § 3 zákona č. 484/2000 Sb. 6000 Kč s ohledem na výši požadované jistiny 1008 Kč. Uvedl, že okresnímu soudu je známo, že stěžovatelka takto podává velké množství žalob, které nejsou skutkově ani právně složité. Odkázal mimo jiné na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2210/11 ze dne 30. 8. 2011 a sp. zn. I. ÚS 1560/11 ze dne 2. 6. 2011, ctící rovněž zásadu přiměřenosti přiznaných nákladů řízení k předmětu sporu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že úvahy okresního soudu ve vztahu k výroku II. jsou svévolné, zákonem nepředvídané a neodůvodněné. Stran výroku III. brojila proti uplatnění diskreční pravomoci okresního soudu ve vztahu ke snížení náhrady nákladů zastoupení. Dovolávala se zejména zásady plynoucí z § 142 odst. 1 o. s. ř. a požadavků na přiměřenou náhradu nákladů s poukazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 1236/07, sp. zn. I. ÚS 257/05, sp. zn. I. ÚS 191/06. II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč. Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09). Výše uvedené vyúsťuje v doktrínu Ústavního soudu, dle níž v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že čá