I.ÚS 2121/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2121/21 ze dne 16. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 9. 2020, č. j. 3 T 131/2017-2499, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, č. j. 8 To 356/2020-2746, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2021 a doplněnou podáním ze dne 31. 8. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uvedeným výše v návětí, a požaduje jejich zrušení Ústavním soudem, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 2. 2018, č. j. 3 T 131/2017-627, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. 8 To 102/2018-998, pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen za současného zrušení výroku o trestu jiného pravomocného rozsudku okresního soudu dle § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu v délce třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1, 2 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let, a současně dle § 70 odst. 1 trestního zákoníku k trestu propadnutí věci. Tato rozhodnutí stěžovatel nynější ústavní stížností nenapadá. 3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl dle § 83 odst. 1 trestního zákoníku, že se stěžovatel ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení neosvědčil, a proto vykoná trest odnětí svobody v délce třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon jej dle § 83 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku okresní soud zařadil do věznice s ostrahou. Důvodem neosvědčení se byla, stručně řečeno, skutečnost, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil stejné trestné činnosti a byl za ni pravomocně odsouzen a okresní soud neshledal ani výjimečné okolnosti umožňující ponechání zkušební doby dle § 83 odst. 1 trestního zákoníku, neboť stěžovatel neprojevil žádnou sebereflexi. Okresní soud rovněž uvedl, že i v současnosti je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost, jíž se měl dopustit ve zkušební době. Porušení podmínek ve zkušební době podmíněného odsouzení okresní soud projednal ve veřejném zasedání realizovaném prostřednictvím videokonference. 4. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Tu krajský soud dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu. Za důvodnou nepovažoval námitku stěžovatele, že realizací veřejného zasedání videokonferencí bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť pro ni byly splněny zákonné podmínky a souhlas stěžovatele nebyl vyžadován. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou porušení presumpce neviny tím, že okresní soud zohlednil i teprve probíhající trestní stíhání, neboť dle krajského soudu okresní soud založil své rozhodnutí na již pravomocném odsouzení stěžovatele za trestnou činnost spáchanou ve zkušební době a probíhající trestní stíhání toliko zmínil, přičemž i toto bylo v době rozhodování krajského soudu již pravomocně ukončeno odsouzením stěžovatele. Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou, že právo na obhajobu stěžovatele bylo zkráceno tím, že mu nebyl ustanoven obhájce, neboť podmínky nutné obhajoby v jeho věci dány nebyly a měl dostatek času si obhájce zvolit, případně mu jej mohla zvolit jiná osoba, např. dcera, na niž v nedávné době převedl své nemovitosti. Ani námitce, že okresní soud dostatečně nezohlednil, že stěžovatel již deset let jedná ze soucitu při nedostatku léčebného konopí, krajský soud neuvěřil, neboť žádná léčebná ani výzkumná činnost stěžovatele nikdy nebyla prokázána, setrvale u něj vždy byla zajišťována jen rostlinná hmota konopí, ale žádné známky po jejím zpracování do léčivých přípravků. Konečně krajský soud odvrhl i námitku podjatosti předsedkyně senátu okresního soudu, neboť o této bylo pravomocně rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 3 T 131/2017-2497. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a informuje Ústavní soud o tom, která všechna další rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl ústavní stížností, poté formuluje jednotlivé námitky, tedy 1) podjatost předsedkyně senátu okresního soudu; 2) porušení práva na obhajobu; 3) porušení presumpce neviny; 4) podjatost krajského soudu; 5) nesprávné skutkové závěry obou soudů. Podstatu jednotlivých námitek lze vystihnout následovně: 6. Ad 1) stěžovatel uvádí, že předsedkyně senátu okresního soudu je podjatá. Sama několikrát uvedla, že se stala v minulosti opakovaně terčem slovních vulgárních ataků stěžovatele a byla kvůli tomu podávat vysvětlení a stěžovatel byl trestně stíhán za stejné jednání vůči její kolegyni a kolegovi. Dle stěžovatele podjatost předsedkyně senátu vyplývá přímo již z usnesení o rozhodnutí o nepodjatosti. Tuto podjatost pak stěžovatel spatřuje i ve způsobu, jakým předsedkyně senátu v jeho věci postupovala. Ten hodnotí jako jednostranně restriktivní proti jeho osobě, neboť bezdůvodně nevyhověla jeho žádosti o bezplatnou obhajobu, dopustila se porušení presumpce neviny a nezvažovala jiné možnosti rozhodnutí než nařídit výkon trestu. 7. Ad 2) se stěžovatel cítí být poškozen na svém právu na obhajobu tím, že mu nebyl ustanoven obhájce. V době rozhodnutí se nacházel ve výkonu trestu, kvůli špatné epidemiologické situaci byly velmi omezené možnosti návštěv a dalších kontaktů vůbec, takže měl stěžovatel objektivně ztíženu možnost si sám obhájce zajistit, nadto stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků. Kdyby navíc bylo veřejné zasedání odročeno, aby si stěžovatel mohl obhájce obstarat, nebylo by s tím spojeno žádné riziko, neboť stěžovatel se nacházel tou dobou stejně ve výkonu trestu odnětí svobody. I když § 36a odst. 1 trestního řádu ve vykonávacím řízení jako důvod nutné obhajoby považuje toliko vazbu odsouzeného, má stěžovatel za to, že vzhledem k významu práva na obhajobu má totéž platit i pro výkon trestu. 8. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení presumpce neviny, neboť okresní soud vyvozoval z teprve probíhajícího trestního stíhání, že se dopustil ještě ve zkušební době podmíněného odsouzení další trestné činnosti. Z napadeného usnesení okresního soudu pak plyne, že tento ani nezvažoval jiné možnosti rozhodnutí, které mu nabízí trestní zákoník, např. prodloužení zkušební doby či nařízení dohledu nad stěžovatelem, takže je zřejmé, že s jinou variantou, než že stěžovateli bude nařízen výkon trestu, okresní soud ani nepočítal. Okresní soud tak rezignoval na specifické posouzení jeho věci, neboť nezohlednil, že stěžovatel je známý léčitel a že obsah THC byl v rostlinné hmotě zabavené u něj vždy velmi nízký (1 %, ale spíše lehce nad 0,3 %). 9. Ad 4) stěžovatel namítá, že senát 8 To a potažmo celý krajský soud je v jeho věci podjatý. Předseda senátu 9 To JUDr. Miroslav Novák v přípisu 9 Nt 3/2020 v jiné věci vedené u okresního soudu uvedl, že na stěžovatele byla podána obžaloba mimo jiné i pro údajnou trestnou činnost směřující proti předsedovi senátu 8 To JUDr. Vlastimírovi Čechovi (za niž byl, jak dodává, následně pravomocně odsouzen), takže věc byla nakonec odejmuta okresnímu soudu a přidělena Okresnímu soudu v Blansku. Z toho stěžovatel dovozuje, že je nepochybné, že sám krajský soud se vyjádřil jednoznačně tak, že celý krajský soud má být vyloučen pro projednávání věci stěžovatele. O odnětí věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci, který v odůvodnění svého usnesení sdělil, že s rozhodnutím o podjatosti všech soudců krajského soudu bude třeba vyčkat až na odvolací řízení v téže věci, které však neproběhlo, neboť prvostupňový rozsudek nabyl právní moci rovnou. Stěžovatel tak má za to, že důvody podjatosti krajského soudu platí pro všechny věci tam proti němu