Ústavní soud I.ÚS 218/24

Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ("nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 132 112 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemku během let 2019 až 2022 bez právního důvodu. Nalézací soud rozsudkem č. j. 8 C 78/2022-145 ze dne 27. 1. 2023 žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě ("odvolací soud") napadeným výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil část výroku I rozsudku nalézacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 124 028 Kč; ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Namítá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Současně stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel namítá, že odvolací soud považoval závěry znalce Ing. Dostála ohledně výše bezdůvodného obohacení za nejpřiléhavější posuzovanému případu, přestože jejich správnost byla v řízení zpochybňována jinými dvěma znaleckými posudky (Ing. Krejčího a Ing. Bartuškové) a odborným oceněním realitní kanceláře. Odvolací soud měl podle stěžovatele zadat vypracování revizního znaleckého posudku podle § 127 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel dále akcentuje právní a skutkový kontext věci: Předmětný pozemek byl rodině stěžovatele odejmut komunistickým režimem, následně na něm byly umístěny objekty bez jakékoliv dokumentace či evidence. Vedlejší účastnice snahu o sjednání nájemní smlouvy odmítá a za užívání pozemku stěžovatele do roku 2019 nic neplatila; soudy určená symbolická částka za neoprávněné užívání pozemku neodpovídá tržnímu nájemnému obdobných rekreačních pozemků. Nejvyšší soud pochybení soudů nižších stupňů nenapravil, a proto také jeho rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil rovněž své osobní vyjádření k věci.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovatel především polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu ohledně výše bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání jeho pozemku vedlejší účastnicí, konkrétně nesouhlasí s hodnocením znaleckých posudků. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy ohledně dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, tedy znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [k tomu srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

Odvolací soud podle Ústavního soudu vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč považoval pro určení výše obvyklého nájemného za věrohodný znalecký posudek Ing. Dostála a z jakých důvodů nebylo možné využít znalecké posudky Ing. Krejčího a Ing. Bartuškové ani odborné vyjádření realitní kanceláře (viz zejm. body 28 až 33 rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení znaleckých posudků se odvolací soud zevrubně zabýval jejich obsahem a použitými metodami; respektoval při tom všechny související požadavky plynoucí z ústavního pořádku. Nejvyšší soud následně závěry odvolacího soudu aproboval jako souladné se svou judikaturou. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu důvod.

Vytýká-li stěžovatel obecným soudům nezadání tzv. revizního znaleckého posudku, pomíjí, že ten přichází v úvahu pouze v případech uvedených v § 127 odst. 2 o. s. ř., tj. jsou-li pochybnosti o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný a vysvětlení znalce nevedlo k jinému výsledku. Z rozsudku odvolacího soudu je přitom patrné, že pochybnosti o správnosti znaleckého posudku Ing. Dostála, z něhož při svém posouzení vycházel, na rozdíl od ostatních posudků neměl.

Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemůže mít stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.