I.ÚS 2219/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 N 61/73 SbNU 163 Nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka a ochrana dobré víry nabyvatele   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida - ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bich Tran Thi Hong, zastoupené Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem, se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 544/2012-304, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011 č. j. 14 Co 359/2011-160 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99, jež byly vydány v neprospěch stěžovatelky ve sporu o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 544/2012-304, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011 č. j. 14 Co 359/2011-160 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 544/2012-304, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011 č. j. 14 Co 359/2011-160 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99 se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, na základě nichž bylo v rámci sporu o určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem (pozemku a budově na něm stojící) rozhodnuto o tom, že vlastníkem je žalobce. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako (druhá) žalovaná a její vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo soudy potvrzeno s odkazem na skutečnost, že osoba, od níž měla vlastnické právo nabýt, - v řízení před obecnými soudy (první) žalovaný - nebyla řádným vlastníkem nemovitostí, oprávněným vlastnické právo k nim převést na jiného. Žalovaný se totiž vlastníkem měl stát na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi ním a žalobcem (jako doprovodné smlouvy ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi týmiž osobami), nicméně uvedená smlouva byla podle názoru obecných soudů neplatná, tudíž žalovaný na jejím základě nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt, a tedy pak ani platně převést na stěžovatelku. 2. Podle stěžovatelky se obecné soudy svými rozhodnutími dopustily porušení jejího vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a též jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože neodůvodněně upřednostnily ochranu vlastnického práva žalobce před ochranou stěžovatelky, respektive její dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí. Stěžovatelka zdůraznila, že s žalovaným uzavřela dne 1. 8. 2008 kupní smlouvu na dané nemovitosti, a to v dobré víře, že žalovaný je jejich vlastníkem. Žalovaný byl v dané době jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí, navíc prodej nemovitostí byl zprostředkován realitní kanceláří. Dodatečně shledaná neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva mezi žalobcem a žalovaným nemůže jít k tíži stěžovatelky, a to i s ohledem na § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a to tím spíš, že žalobce se svého vlastnického práva u soudu začal domáhat až téměř po dvou letech od uzavření jmenované smlouvy. Stěžovatelka též poukázala na investice, které již vynaložila v souvislosti s údržbou a rekonstrukcí předmětných nemovitostí. V neposlední řadě pak připomněla dosavadní judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359) a sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359)] a též úpravu provedenou novým občanským zákoníkem a zdůraznila, že v rozporu s ní se obecné soudy nezabývaly existencí dobré víry stěžovatelky při nabytí nemovitostí, tím spíše pak její dobré víře neposkytly ochranu, jakou měly. Stěžovatelka proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. 3. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili všichni účastníci řízení. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí č. j. 30 Cdo 544/2012-304 a ke sporné otázce nabytí vlastnického práva k nemovitosti obecně na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2433/2013 (a též na on-line článek Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu, "A opět 'nemo plus iuris' aneb rozdílná judikatura Ústavní soudu a Nejvyššího soudu" ze dne 9. 1. 2014, dostupný na http://vrcha.webnode.cz/). Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň-město taktéž odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí sp. zn. 14 Co 359/2011, respektive sp. zn. 17 C 697/2010. Okresní soud pak dále poukázal na to, že stěžovatelka argumentaci ohledně své dobré víry uplatnila až v odvolacím řízení, nikoli v řízení nalézacím, a též uvedl, že se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu ohledně této námitky. Zdůraznil, že právní úkon, na jehož základě měl nemovitost nabýt převodce, s nímž poté stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu, byl neplatný absolutně a i stěžovatelka si toho měla být vědoma při uzavírání kupní smlouvy, jelikož předchozí nabývací titul je k nahlédnutí v katastru nemovitostí. II. 4. Za účelem posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 17 C 697/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti. 5. Žalobou ze dne 16. 6. 2010 se žalobce u okresního soudu domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí (pozemku a budovy na něm). Odkazoval přitom na neplatnost právního úkonu, na jehož základě byl jako vlastník daných nemovitostí do katastru nemovitostí zapsán žalovaný, který následně a z povahy věci opět neplatně nemovitosti převedl na stěžovatelku (druhou žalovanou). Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99 bylo žalobě částečně vyhověno, neboť výrokem I byla žaloba zamítnuta vůči žalovanému a výrokem II bylo určeno, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III a IV). Okresní soud totiž zjistil, že dne 12. 6. 2008 uzavřeli žalobce a jeho manželka s žalovaným smlouvu o půjčce peněz a žalobce s žalovaným též smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovité věci; dále bylo všemi třemi osobami podepsáno souhlasné prohlášení. Na základě smlouvy o půjčce peněz žalovaný půjčil žalobci a jeho manželce 500 000 Kč, kterážto částka měla být žalovanému vrácena do dne 12. 7. 2008; k zajištění tohoto závazku byl sjednán onen zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem. Pokud by byl dluh řádně a včas uhrazen, žalovaný by byl povinen odstoupit od smlouvy o zajišťovacím převodu práva; pokud by dluh nebyl řádně a včas zaplacen, převod vlastnického práva by pozbyl svého zajišťovacího charakteru a žalovaný by byl oprávněn převést takto získané nemovitosti na třetí osobu a z výtěžku prodeje uspokojit všechny své pohledávky vůči dlužníkům (žalobci a jeho manželce). Obdobné ujednání bylo obsaženo i v souhlasném prohlášení žalobce, jeho manželky a žalovaného, v němž dále bylo dohodnuto, že pokud zajišťovaná pohledávka nebude řádně a včas zaplacena, a smluvený zajišťovací převod práva tak pozbude svůj zajišťovací charakter a převod práva se stane trvalým, dojde mezi účastníky k vypořádání vzájemných práv a povinností vyplývajících z výše uvedených dvou smluv, a to tak, že žalovaný jako příslušnou kompenzaci dorovnávající hodnotu zajišťované věci poskytne žalobci a jeho manželce užívací právo k bytu za podmínek dále uvedených v souhlasném prohlášení. Podle názoru okresního soudu byla sice uzavřená smlouva o půjčce peněz platná, nicméně ne tak již smlouva o zajišťovacím převodu práva. Ta totiž neobsahovala ujednání, jak je případně třeba naložit s hyperochou (okresní soud posoudil smlouvu o zajišťovacím převodu práva a souhlasné prohlášení jako dva samostatné právní úkony, nikoliv jediný právní úkon), pročež byla neplatná pro neurčitost a zároveň vykazovala prvky nepřípustné propadné zástavy, vedoucí k absolutní neplatnosti pro rozpor se zákonem. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva tak žalovaný nemohl nikdy nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem, a tudíž je ani jako nevlastník nemohl platně převést na stěžovatelku. Proto okresní soud musel žalobě vůči stěžovatelce vyhovět. 6. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž upozornila zejména na skutečnost, že okresní soud se vůbec nezabýval tím, že stěžovatelka sporné nemovitosti nabyla v dobré víře (řádnou kupní smlouvou, žalovaný byl v daném okamžik