I.ÚS 2330/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2330/16 ze dne 25. 7. 2017 N 131/86 SbNU 235 Řízení o umístění stavby a následné řízení o změně tohoto rozhodnutí je třeba pro účely posouzení nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu považovat za jeden celek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 25. července 2017 sp. zn. I. ÚS 2330/16 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016 č. j. 20 Co 142/2016-101 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2015 č. j. 18 C 44/2014-75, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem stavebních úřadů. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016 č. j. 20 Co 142/2016-101 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2015 č. j. 18 C 44/2014-75 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na náhradu škody za nesprávný úřední postup garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016 č. j. 20 Co 142/2016-101 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2015 č. j. 18 C 44/2014-75 se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V záhlaví označeným rozsudkem obvodní soud zamítl výrokem I žalobu stěžovatelky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 40 000 Kč a výrokem II uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále též jen "vedlejší účastník") částku 600 Kč. Žalované částky se stěžovatelka domáhala jako nemajetkové újmy způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu stavebních úřadů - při vyřizování její žádosti o vydání rozhodnutí k realizaci stavby oplocení a vjezdových vrat na pozemku stěžovatelky (dále jen "stavba") - spočívajícího v nepřiměřené délce trvání 27 měsíců. Stěžovatelka dne 28. 3. 2011 podala Stavebnímu úřadu Říčany žádost o vydání územního souhlasu se stavbou, na základě které bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby ze dne 26. 10. 2011 č. j. 55528/2011-MUR/OSÚ/00023 (dále jen "rozhodnutí o umístění stavby"). Rozhodnutím o umístění stavby bylo mimo jiné stanoveno, že oplocení smí být umístěno minimálně 3 metry od okraje pozemku určeného k plnění funkcí lesa, se kterým pozemky stěžovatelky sousedí (dále jen "lesní pozemek"). Uvedená podmínka vycházela ze závazného stanoviska orgánu státní správy lesů ze dne 20. 6. 2011 č. j. 33487/2011-MUR/OŽP-00081 (dále jen "závazné stanovisko"). To však bylo rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 15. 8. 2012 č. j. 096426/2012/KUSK/2 vydaným v přezkumném řízení změněno tak, že z něj odpadla předmětná podmínka odstupu 3 metry od okraje lesního pozemku, a to z důvodu jejího rozporu se zákonem. V návaznosti na uvedené stěžovatelka podáním ze dne 26. 8. 2012 žádala o změnu rozhodnutí o umístění stavby, přičemž na základě této žádosti bylo Stavebním úřadem Jesenice, který byl k rozhodnutí věci pověřen z důvodu vyloučení všech úředních osob Stavebního úřadu Říčany [§ 14 odst. 4 a § 131 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád], vydáno územní rozhodnutí ze dne 13. 5. 2013 č. j. OúJ/06127/2013/Vit, kterým se rozhodnutí o umístění stavby změnilo tak, že poloha oplocení umístěného na pozemku stěžovatelky podél společné hranice s lesním pozemkem byla posunuta, a to blíže ke společné hranici těchto pozemků, tj. od 0,5 do 0,6 metrů od této společné hranice (dále jen "rozhodnutí o změně rozhodnutí o umístění stavby"). Obvodní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna základní podmínka odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup. Řízení ukončené rozhodnutím o umístění stavby probíhalo podle obvodního soudu plynule, byly dodržovány lhůty stanovené správním řádem a v řízení nedocházelo k průtahům a netrvalo ani nepřiměřenou dobu. Žádost stěžovatelky o změnu rozhodnutí o umístění stavby je podle obvodního soudu třeba posoudit jako nové podání, kterým bylo zahájeno nové stavební řízení, jímž se však obvodní soud v napadeném rozsudku dále již nezabýval. Městský soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a o nákladech řízení rozhodl tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok stěžovatelky vychází ze dvou stavebních řízení, jejichž průběh je nutno posoudit samostatně. První řízení bylo pravomocně skončeno ke dni 29. 11. 2011, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o umístění stavby. Ve vztahu k této části nároku konstatoval odvolací soud k námitce vedlejšího účastníka promlčení, neboť k uplatnění nároku u příslušného ministerstva dopisem ze dne 9. 12. 2013 a podání žaloby dne 13. 6. 2014 došlo po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby běžící od právní moci rozhodnutí o umístění stavby podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Pokud jde o druhé stavební řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby, odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodující správní orgán překročil stanovenou lhůtu k vydání rozhodnutí zhruba o jeden měsíc, přičemž prodloužením řízení o tuto dobu nemohla stěžovatelce nemajetková újma, jež je obecně charakterizována jako stav nejistoty po dobu trvání řízení, vzniknout. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že není možné posuzovat jednotlivé fáze stavebního řízení odděleně, a naopak za situace, kdy v "pozdějším" řízení dojde k odstranění vad řízení předchozího, je evidentní nedělitelnost újmy, která stěžovatelce řízením vznikala po celou dobu, než byla její žádost vyřízena tak, aby mohla svůj záměr realizovat. Pokud jde o druhou část řízení, měly ji, podle názoru stěžovatelky, soudy posuzovat jako řízení o návrhu na obnovu řízení, nikoliv jako řízení o návrhu na vydání nového meritorního rozhodnutí ve stejné věci. Stěžovatelka má dále za to, že odvolacím soudem převzatý závěr z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, který paušálně diskvalifikuje požadavek na celkové vyřízení správní věci ve lhůtě přiměřené pouze z důvodu, že procesní předpis stanoví speciální zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, je obtížně udržitelný. Podle stěžovatelky by v legislativním rámci, který dává orgánu veřejné moci možnost vlastními procesními úkony běh této speciální lhůty libovolně, třeba i svévolně, přerušovat, by podaným výkladem byl založen prostor pro šikanu účastníků bez toho, aby správní orgány, resp. stát jako subjekt odpovědný za výkon státní správy, nesly odpovědnost za její důsledky. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že uvedený pohled odvolacího soudu na průběh správního řízení vůbec nereflektuje možnost a důsledek nezákonných a účelových přerušení ani neumožňuje rozlišit, zda k přerušení řízení došlo před nebo po uplynutí zákonné lhůty. Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolací soud pravomocně rozhodl o žalobě ze zcela jiných důvodů a na základě jiných důkazů než soud prvního stupně. Pokud jde o přiznání nákladů řízení, považuje stěžovatelka odůvodnění napadených rozhodnutí za nesrozumitelné. II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud vyzval Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1 jako účastníky řízení a Ministerstvo pro místní rozvoj jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2017 stručně uvedl, že má za to, že podaná ústavní stížnost není důvodná, a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 4. 7. 2017 stručně uvedl, že obsahem stížnosti je převážně polemika stěžovatelky s právním posouzením věci rozhodnutími soudů obou stupňů, a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Úvahy stěžovatelky o porušení spravedlivého procesu v důsledku provedení již v řízení před soudem prvního stupně známých důkazů odvolacím soudem, městský soud odmítl jako ryze formalistické a rozporné s § 213 občanského soudního řádu. Městský soud závěrem svého vyjádření navrhl, aby Ústav