I.ÚS 236/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 236/07 ze dne 10. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Mělníku, Náměstí Míru 30, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. dubna 2006 č. j. 7 C 949/2002-489 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2006 č. j. 30 Co 413/2006-527 za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a S. D. jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 24. ledna 2007, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu stěžovatelky na určení výživného rozvedené manželky s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky zakotvených v článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka především namítá, že oba soudy, jejichž rozhodnutí ústavní stížností napadá, dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že jsou vázány závěry rozvodového soudu o příčinách rozvratu manželství a v návaznosti na tento závěr pak nesprávně dovodily, že nejsou splněny podmínky pro postup podle § 93 zákona o rodině, aniž by tyto podmínky blíže zkoumaly. Stěžovatelka se domnívá, že závěry rozvodového soudu o příčině rozvratu manželství obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí nejsou rozhodnutím ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř., a tudíž závěr rozvodového soudu nemůže být podkladem pro rozhodování jiného orgánu, tím méně jím může být jiný orgán vázán. Navíc dle jejího přesvědčení soudy interpretovaly rozsudek rozvodového soudu nesprávně. Dle nich závěr rozvodového soudu o tom, že příčinou rozvratu manželství byly oboustranné spory účastníků, jakož i to, že rozvodový soud neshledal důvod pro aplikaci § 24b zákona o rodině, vylučuje aplikaci § 93 zákona o rodině. Stěžovatelka se však domnívá, že je zde dán důvod k postupu podle § 93 zákona o rodině, neboť rozvodem manželství byla stěžovatelce způsobena závažná újma; v řízení přitom bylo prokázáno, že vedlejší účastník za trvání manželství navázal partnerské soužití se svou stávající manželkou, stěžovatelka tuto skutečnost považuje za nepochybnou příčinu rozvratu manželství. Stěžovatelka se dále domnívá, že její ústavně zaručená práva byla porušena i nepřiměřenou délkou řízení, která zároveň ovlivnila důkazní situaci. Soud totiž vycházel ze skutkového stavu, který se jevil pro stěžovatelku jako méně výhodný než byl stav v prvních letech po rozvodu manželství. A konečně stěžovatelka namítá, že provedené důkazy (jak svědecké výpovědi, tak znalecký posudek) byly oběma soudy hodnoceny jednostranně v její neprospěch, naopak svědecké výpovědi dokládající tvrzení stěžovatelky byly soudy odmítnuty pro nevěrohodnost. Některé závěry obou soudů (zejména stran nemovitosti v Horním Lánově) jsou nedostatečné. Z uvedených důvodů navrhuje, aby oba napadené rozsudky byly nálezem Ústavního soudu zrušeny. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření obou účastníků řízení, jakož i spis Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 7 C 949/2002. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Dle něj podle ustálené judikatury je příčina rozvratu manželství, zjištěná rozvodovým soudem, zcela zásadní skutečností při posuzování důvodnosti žaloby na určení výživného rozvedené manželky, aniž by ji bylo možné v jiném řízení revidovat. Okresní soud v Mělníku především poukázal na to, že podanou ústavní stížností se stěžovatelka v zásadě domáhá věcného přezkumu napadených rozhodnutí, zejména pak nového hodnocení důkazů. Věc prošla řádně (dvakrát) přezkumem u odvolacího soudu, který se s uvedeným vypořádal. K porušení základních práv stěžovatelky dle jeho názoru nedošlo, proces byl veden řádně, rozhodoval soudce, který byl k vedení řízení určen rozvrhem práce a není zde ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že nebyl vůči stěžovatelce nestranný. Pokud je v tomto směru něco dovozováno ze skutečnosti, že bylo vedeno řízení o návrhu na určení výživného manželky, a tomuto návrhu bylo vyhověno, dodává okresní soud, že jde o nárok zcela jiného charakteru než je příspěvek na výživu rozvedeného manžela přiznávaný za zákonem zcela odlišně stanovených podmínek. Soudní proces dle okresního soudu proběhl ve lhůtě zcela přiměřené rozsahu dokazování (důkazy byly navrhovány převážně stěžovatelkou) a tomu, že věc byla dvakrát přezkoumána odvolacím soudem. V dalším okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K zaslaným vyjádřením podala stěžovatelka repliku, v níž zejména polemizuje s tvrzením soudu prvního stupně, že se domáhá věcného přezkumu rozhodnutí. Stěžovatelka primárně namítá, že oba soudy se v důsledku nesprávného právního názoru odmítly zabývat předpoklady pro přiznání nároku stěžovatelky na výživné rozvedené manželky podle § 93 zákona o rodině a své rozhodnutí opřely o skutkové závěry jiného soudu, s odůvodněním, že otázka příčin rozvratu manželství je již závazně rozhodnutím rozvodového soudu prejudikována. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, aby obecné soudy čerpaly své skutkové závěry z odůvodnění rozsudků, vydaných v jiném řízení, s tvrzením, že jsou jimi vázány, zejména se však ohrazuje proti tomu, aby skutkové závěry jiného orgánu byly přejímány v jiném smyslu a s jiným významem, než jak byly formulovány v rozhodnutí tohoto orgánu. V daném případě rozvodový soud konstatoval, že příčinou rozvratu manželství byly neshody účastníků, z čehož soud v řízení o výživném zřejmě dovodil, že o rozvrat manželství se převážnou měrou přičinila sama stěžovatelka. Závěr rozvodového soudu, že stěžovatelka neprokázala, že jí rozvodem hrozí vznik závažné újmy, byl zřejmě v tomto řízení převzat bez dalšího, ačkoliv z hlediska uplatněného nároku je podstatné pouze to, zda je prokázána již dříve vzniklá újma v souvislosti s rozvodem. Stěžovatelka předpokládá, že stávající soudní praxe, na níž odkazuje ve svém vyjádření odvolací soud, vychází zejména ze zásady hospodárnosti řízení, tato praxe však dle ní nerespektuje výslovné znění občanského soudního řádu, neboť podle § 135 o. s. ř. měl soud vycházet pouze z rozhodnutí rozvodového soudu o tom, že manželství se rozvádí, nikoliv z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky nesmí být zásada hospodárnosti aplikována v rozporu se zákonem na úkor objasnění věci v rozsahu účelných důkazních návrhů stran. Dle názoru stěžovatelky není ani v rozporu se zájmem na respektování právní jistoty, pokud soud v řízení o návrhu na určení výživného rozvedené manželky posoudí otázku příčin rozvratu manželství odchylně od rozvodového soudu, neboť uvedený princip chrání důvěru v kontinuitu práva a nikoliv v konzistentnost skutkových zjištění různých orgánů v samostatných řízeních. Stěžovatelka trvá na tom, že nebylo adekvátní, aby soudní řízení o jejím nároku probíhalo téměř po 4 a 1/2 roku, zvláště s ohledem na povahu uplatněného nároku; po tuto dobu byla zcela bez prostředků. Pouze pro tyto vady stěžovatelka namítla porušení práva na zákonného soudce, nepopírá, že by ve věci nebylo rozhodováno v souladu s rozvrhem práce okresního soudu. Rovněž nevyvozovala ničeho ze skutečnosti, že v řízení o přiznání výživného nerozvedené manželce bylo pravomocně rozhodnuto v její prospěch. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Mělníku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 26. června 2002 návrh na určení výživného rozvedené manželky podle § 92 a § 93 zákona o rodině. Rozsudkem ze dne 12. dubna 2006 ve věci poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, rozhodl Okresní soud v Mělníku tak, že návrh žalobkyně (stěžovatelky) na uložení povinnosti žalovanému (vedlejšímu účastník v řízení před Ústavním soudem) hradit na její výživu, jakožto rozvedené manželky, částku ve výši 17.000,- Kč měsíčně vždy do 20. dne v měsíci k rukám žalobkyně (stěžovatelky) předem spolu s povinností hradit dlužné výživné v pravidelných měsíčních splátkách 5.000,- Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek zamítl, uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů částku 59.420,- Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit na náhradě nákladů Českému státu - Okresnímu soudu v Mělníku částku 20.061,- Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Okresní soud po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného rozvedené manželce. Tento svůj závěr obsáhle odůvodnil. Soud především vyšel ze zjištění, že manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Mělníce ke dni 10. září 2002 (rozsudek sp. zn. 8 C 473/2002-25) , přičemž při zjištění důvodu rozvratu manželství vzal za svá zjištění rozvodového sou