I.ÚS 2435/14

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení. Konkrétně odkázal na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se jako poškozený se svým nárokem připojil k trestnímu řízení, vedenému Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 9/2004. Vzhledem k vysokému počtu poškozených v této věci vydal krajský soud dne 31. 3. 2008 usnesení, kterým byli poškození vyzváni k tomu, aby si zvolili společného zmocněnce, prostřednictvím kterého budou dále uplatňovat svá práva. Ke zvolení však ze strany poškozených, včetně stěžovatele, nedošlo.

Vzhledem k průtahům v trestním řízení podal stěžovatel spolu s dalšími poškozenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na náhradu nemajetkové újmy proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2013 č. j. 15 C 71/2013-63, ve výroku I. určil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 40 000 Kč a výrokem II. zbytek jeho nároku zamítl. Výrokem III. přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.

Proti výrokům I. a III. se žalovaná odvolala, přičemž především zdůraznila argumentaci o promlčení práva stěžovatele. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobu poškozených zamítl v celém rozsahu a rozhodl, že nikdo nemá nárok na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění se přiklonil k námitce žalované a dovodil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se uplatňuje v subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůtě, přičemž rozhodným okamžikem pro počátek běhu této lhůty je okamžik, kdy se poškozený o vzniku újmy dozví, nejpozději tedy v okamžiku, kdy se dozví o skončení řízení ve vztahu k jeho osobě. Řízení proti stěžovateli skončilo dle soudu tím, že on ani ostatní poškození nereagovali na výzvu soudu, aby si zvolili společného zmocněnce dle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Tím pozbyl, svých práv v řízení, včetně práva na doručení rozsudku, řízení bylo tudíž vůči nim skončeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc v řízení. Pochybení přitom mělo spočívat především v nesprávném závěru městského soudu, jenž vedl k zamítnutí jeho žaloby o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu promlčení nároku. Stěžovatel především odmítl, že by nezvolením společného zmocněnce v trestním řízení došlo k zániku jeho procesních či hmotněprávních práv v tomto řízení a jediný následek, který vyvolalo, byl fakt, že mohl jednat sám za sebe. Jako poškozený se totiž mohl svého postavení vzdát pouze výslovným prohlášením.

Jestliže mu tedy nebylo doručeno konečné rozhodnutí v trestním řízení, nebylo proto proti němu skončeno řízení a nemohla ani začít běžet lhůta pro podání žaloby na nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v tomto řízení. Za okamžik rozhodný pro běh lhůty proto považuje až informaci svého právního zástupce o tom, že trestní řízení již skončilo.

S ohledem na uvedenou argumentaci stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a náhradu nákladů řízení.

Po zvážení argumentace stěžovatele a přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zjevná neopodstatněnost je dána také v případech, kdy Ústavní soud již rozhodoval o shodném tvrzení o porušení základního práva a svobody a předcházející ústavní stížnost shledal nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Tento princip se vztahuje i na projednávanou věc, vzhledem k tomu, že ve stejné věci se na Ústavní soud obrátili i další účastníci řízení a Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl usneseními sp. zn. IV. ÚS 2416/14 ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2411/14 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 2424/14 ze dne 26. 5. 2015 a sp. zn. II. ÚS 2399/14 ze dne 27. 5. 2015 (všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/).

Vzhledem k tomu, že předmětná ústavní stížnost se ve své ústavněprávní argumentaci od výše uvedených neliší, Ústavní soud neshledává žádný důvod k odchýlení se od svých předchozích závěrů ani v projednávaném případě. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na svá předchozí usnesení a opakuje, že v rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal ústavněprávní pochybení. Rozsudek byl řádně a podrobně odůvodněn, rozhodování nebylo zatíženo nesouladem skutkových zjištění a právního hodnocení. To bylo založeno na řádném poučení poškozených v trestním řízení o následcích nezvolení společného zmocněnce.

K žádosti stěžovatele o náhradu nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že dle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si hradí náklady řízení účastníci sami. Náhradu nákladů lze přiznat na základě zvláštních okolností případu nebo osobních a majetkových poměrů stěžovatele (§ 62 odst. 4, § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to vždy s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznat nemohl.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že námitky stěžovatele v posuzovaném případě nedosahují ústavněprávního rozměru. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.