I.ÚS 2525/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2525/23 ze dne 15. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Blanky Cajthamlové, 2) Radky Darebné a 3) Ivana Darebného, všech zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3508/2022-271 ze dne 28. 6. 2023, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 194/2020-197 ze dne 8. 10. 2020 a usnesení Okresního soudu v Berouně č. j. 22 D 1298/2015-156 ze dne 2. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Miloslavy Kotoučkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") vede řízení o pozůstalosti zesnulého Josefa Kotoučka. Pověřený soudní komisař zjistil, že zůstavitel pořídil univerzální závěť formou notářského zápisu, kterou jako svoji jedinou dědičku povolal svoji manželku, vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem. Závětí dále zřídil svěřenské nástupnictví ve prospěch svých dcer, Blanky Cajthamlové [stěžovatelka 1)] a Radky Darebné [matka stěžovatelů 2) a 3)], podle něhož měl 2/6 podíl na konkrétních nemovitých věcech přejít po smrti manželky zůstavitele na dcery zůstavitele, a pokud by některá z nich nežila, pak na děti Radky Darebné [stěžovatelé 2) a 3)]. 2. Dcery zůstavitele platnost a pravost závěti napadly žalobou před okresním soudem a posléze před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") jako soudem odvolacím. Rozsudkem krajského soudu č. j. 24 Co 59/2018-233 ze dne 26. 4. 2018 byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba na popření dědického práva manželky zůstavitele z dané závěti se zamítá. Dovolání stěžovatelek proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud odmítl (usnesení č. j. 24 Cdo 465/2019-295 ze dne 30. 5. 2019) a Ústavní soud odmítl i navazující ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. II. ÚS 2848/19 ze dne 24. 9. 2019). 3. Okresní soud poté v řízení o pozůstalosti postupoval podle § 170 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a napadeným usnesením ukončil účast dcer zůstavitele jako dědiček ze zákona v řízení o pozůstalosti. 4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil toto usnesení okresního soudu. Okresní soud podle jeho závěru postupoval zcela správně, když vyhodnotil výsledek sporného řízení tak, že bylo namístě ukončit účast dcer zůstavitele v řízení o pozůstalosti jako potenciálním dědičkám zůstavitele na základě zákonné dědické posloupnosti. Co se týče v odvolání namítané dědické nezpůsobilosti manželky zůstavitele, podle krajského soudu tvrzení odvolatelek nijak neměnila rozhodné skutečnosti, na nichž bylo založeno rozhodnutí ve sporném řízení k platnosti a pravosti závěti a k dědické způsobilosti závětí obmyšlené osoby. 5. Proti usnesení krajského soudu podaly dcery zůstavitele dovolání. V době řízení před Nejvyšším soudem Radka Darebná zemřela. Usnesením č. j. 22 D 1298/2015-258 ze dne 30. 6. 2022 rozhodl okresní soud o tom, že v řízení bude pokračováno s jejími dědici, stěžovateli 2) a 3). 6. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí krajského soudu nezáviselo na právních otázkách, které dovolání předestřelo. Za jedinou podstatnou právní otázku považoval Nejvyšší soud vyhodnocení výsledků řízení o žalobě podané podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, respektive zda soud správně posoudil, co z rozhodnutí o žalobě vyplývá pro okruh účastníků řízení. 7. Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud dále zjistil, že dne 18. 1. 2021, tedy po vydání napadeného usnesení okresního soudu, okresní soud usnesením č. j. 22 D 1298/2015-203 potvrdil nabytí dědictví na základě závěti zůstavitele jeho pozůstalé manželce (výrok III) a podle závěti zřídil svěřenské nástupnictví (výrok IV). Proti tomuto usnesení podaly dcery zůstavitele odvolání, v němž namítaly dědickou nezpůsobilost vedlejší účastnice. O tomto odvolání nebylo dosud rozhodnuto. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé namítají, že se obecné soudy nezabývaly jimi předestřenými právními otázkami, zejména tím, jak má soud postupovat při posouzení dědické nezpůsobilosti (zda k ní má přihlížet z úřední povinnosti, nebo zda je třeba zahájit spor o dědické právo podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních). Důvody dědické nezpůsobilosti (§ 1481 občanského zákoníku) se dozvěděli až poté, co proběhlo řízení o sporu o platnost závěti. Uvádějí, že mají důvodné podezření, že zůstavitel byl k pořízení závěti donucen či sveden lží a že jeho podpis na závěti je zfalšován. Nejvyšší soud tyto námitky, formulované v otázkách zakládajících přípustnost dovolání, vypořádal jen odkazem na svůj rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2537/2010 ze dne 10. 3. 2011, publ. pod č. 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož však neplyne, jak se má postupovat, pakliže důvody dědické nezpůsobilosti byly zjištěny až po ukončení sporného řízení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu proto stěžovatelé vyvozují implicitní závěr, že po skončení sporného řízení už nelze dědickou způsobilost rozporovat. S tím se neztotožňují a namítají, že měli být vyzváni k podání nové žaloby, případně že měla být dědická způsobilost vyřešena přímo v řízení o pozůstalosti předtím, než byla jejich účast v řízení ukončena. 9. Stěžovatelé dále spatřují porušení svých práv v postupu krajského soudu, který neodročil nařízené ústní jednání poté, co jej právní zástupce stěžovatelky 1) a Radky Darebné požádal o odročení z důvodu kolize s jiným soudním jednáním. Zdůrazňují, že se stěžovatelka 1) a Radka Darebná obrátily na zvoleného právního zástupce proto, že je zastupoval již ve sporném řízení, byl tak s věcí seznámen a chovaly k němu důvěru. Postup krajského soudu, který jednání neodročil a v podstatě jim vzkázal, ať si najdou jiného zástupce, porušil jejich právo na právní pomoc. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas, a to stěžovatelkou 1), která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a stěžovateli 2) a 3), kteří byli rozhodnutím soudu určeni jako procesní nástupci zesnulé účastnice předchozího řízení. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky ochrany, a proto je ústavní stížnost také přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelů 11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 12. Nejvyšší soud ve vyjádření zopakoval, že dovolání shledal nepřípustným podle § 237 občanského soudního řádu, jelikož jeho podstatou byl především nesouhlas dovolatelek s rozhodnutím soudu v řízení o posouzení platnosti sporné závěti, aniž by současně tvrdily nové skutkové okolnosti týkající se věci. Předestřely otázky, na nichž přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Nejvyšší soud své vyjádření k ústavní stížnosti označil za vyčerpávající. 13. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že nejen vlastním rozhodnutím, ale ani procesním postupem neporušil základní práva stěžovatelů. 14. Vedlejší účastnice označila tvrzení o své dědické nezpůsobilosti za absurdní, lživá a vyvrácená v předchozím sporném řízení. Co se týče porušení práva na právní pomoc, i pokud k němu došlo, nedosáhlo intenzity, která by měla odůvodňovat zásah Ústavního soudu. 15. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice. V ní zopakovali, že se sporné řízení týkalo jiných tvrzených okolností, než které měly být posouzeny v napadených rozhodnutích. Odkázali proto na odůvodnění ústavní stížnosti a setrvali na svém návrhu. 16. Až následně Ústavní soud obdržel vyjádření okresního soudu, který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že toto vyjádření bylo doručeno až po stanovené lhůtě, Ústavní soud k němu nepřihlížel a stěžovatelům je nezasílal. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 17. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, obsahem napadených rozhodnutí, vyžádaným soudním spisem a obdrženými vyjádřeními účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý př