I.ÚS 2541/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2541/09 ze dne 7. 4. 2011 N 66/61 SbNU 53 K náležitostem platnosti nájemních smluv dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor; nepřípustnost přepjatého formalismu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2541/09 ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. 28 Co 26/2009-218, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2008 č. j. 9 C 240/2006-174, kterým bylo vyhověno žalobě hlavního města Prahy na určení, že je vlastníkem nemovitosti. Výrok I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009 č. j. 28 Co 26/2009-218 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2008 č. j. 9 C 240/2006-174 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Obě rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti popsal průběh řízení před obecnými soudy, kdy shora označeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud"), jako soud prvního stupně, vyhověl žalobě hlavního města Prahy (dále též jen "žalobce") na určení, že je vlastníkem nemovitosti specifikované ve výroku I rozsudku. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů z několika důvodů. Předně, pokud obecné soudy dovodily neplatnost nájemní smlouvy z důvodu, že neobsahuje účel nájmu, jde o hrubé neporozumění textu zmíněné smlouvy. V jejím čl. II je totiž uvedeno, že nájemce bude užívat pronajaté prostory v souladu s předmětem jeho činnosti, a fotokopie živnostenských oprávnění stěžovatel tehdy předložil jak pronajímateli, tak soudu prvního stupně. Dále poukázal na to, že ačkoli z výpovědi svědka, bývalého ředitele a později likvidátora Obvodního podniku služeb Praha 5 (dále též jen "OPS Praha 5") Ing. B. H., vyplynulo, že vykonával administrativní činnost, soudy použily argumentaci převzatou od žalobce, tedy že užíval pronajaté prostory v rozporu s ustanovením § 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Stěžovatel zdůraznil, že se v žádném řízení neprokázalo, že by užíval předmětné prostory jinak než právě pro administrativní účely. V pronajaté nemovitosti provozoval redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví. Pokud jde o závěr, že nepředložil nutný souhlas národního výboru podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., stěžovatel poukázal na listinné důkazy ve spise, z nichž je zřejmé, že tento souhlas byl součástí spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 23 Cm 1177/92, který se však ztratil. Na tuto skutečnost stěžovatel poukazoval již během řízení před obecnými soudy. Z výpovědi svědka Ing. B. H. rovněž vyplynulo, že o souhlas bylo požádáno. V této souvislosti stěžovatel odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, podle kterého je závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu podle § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Podle stěžovatele neobstojí ani tvrzení soudu o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, protože v jeho věci byl postup podle § 16 uvedeného zákona dodržen. Zdůraznil, že měl platně uzavřenou nájemní smlouvu na nebytové prostory, které řádně užíval. Poté uzavřel řádnou kupní smlouvu a jako vlastník byl zapsán do katastru nemovitostí, takže kupní smlouva ze dne 21. 12. 1990 zakládá jeho vlastnické právo. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze. Po stručné rekapitulaci řízení uvedl, že o věci rozhodl podle ustálené soudní judikatury, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatel nebyl zkrácen na svých základních právech. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 9 C 240/2006, ze kterého zjistil, že žalobou ze dne 24. 4. 2006 se žalobce hlavní město Praha domáhal určení, že je vlastníkem označené budovy a pozemku, zapsaných na LV č. 1672 pro katastrální území Zbraslav, obec hlavní město Praha. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 č. j. 9 C 240/2006-174 obvodní soud žalobci vyhověl poté, co dospěl k závěru, že na tomto určení je dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Posléze se zabýval otázkou platnosti tří smluv, tj. nájemní smlouvy ze dne 25. 9. 1990 uzavřené mezi stěžovatelem a Obvodním podnikem služeb v Praze 5, kupní smlouvy uzavřené mezi týmiž subjekty dne 21. 12. 1990 a konečně hospodářské smlouvy ze dne 28. 3. 1991 uzavřené mezi Obvodním podnikem služeb v Praze 5 a Místním úřadem Praha-Zbraslav. Žalobě vyhověl proto, že nájemní smlouvu uzavřenou dne 25. 9. 1990 mezi OPS Praha 5 a stěžovatelem považoval za neplatnou pro rozpor se zákonem. Tento rozpor shledal v neurčitosti předmětu nájmu. Vycházel z rozhodnutí o registraci stěžovatele, podle kterého měl poskytovat služby a provozovat obchodní a přednáškovou činnost. Ve skutečnosti stěžovatel v pronajatých prostorách vykonával redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví. Stěžovatel tak nebytové prostory užíval k jinému účelu, než k jakému byly stavebně určeny (budova byla kolaudována jako administrativní), což shledal jako jsoucí v rozporu s § 1 zákona č. 116/1990 Sb. Navíc stěžovatel nepředložil (v době uzavření nájemní smlouvy nutný) souhlas národního výboru k provozování obchodu a služeb (§ 3 odst. 4 tohoto zákona). Obvodní soud dále dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi OPS Praha 5 a stěžovatelem dne 21. 12. 1990 je neplatná pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb. K platnosti kupní smlouvy byl nutný postup podle uvedeného zákona, neboť se jednalo o převod majetku státu na fyzickou osobu podle § 399 obč. zák., v tehdy platném znění. Podle § 16 zákona č. 427/1990 Sb., jde-li o provozní jednotku užívanou ke dni 1. 10. 1990 na základě smlouvy o přenechání provozovny k dočasnému užívání, popřípadě smlouvy tuto smlouvu nahrazující, uskuteční se její prodej bez veřejné dražby, požádá-li o to nejpozději pět dní přede dnem dražby osoba, která uvedenou smlouvu s organizací uzavřela, pokud užívací vztah trvá. Zákon č. 427/1990 Sb. sice upravoval i převod mimo dražbu, muselo by se však jednat o věc užívanou k 1. 10. 1990 na základě smlouvy o dočasném užívání nebo smlouvy ji nahrazující. Takovou smlouvou by byla smlouva podle zákona č. 116/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel užíval nemovitosti na základě neplatné smlouvy do jara roku 1991, je kupní smlouva uzavřená bez veřejné dražby neplatná. Hospodářská smlouva uzavřená dne 29. 3. 1991 mezi OPS Praha 5 a Místním úřadem Zbraslav byla uzavřena podle § 347 hospodářského zákoníku o převodu práva hospodaření s národním majetkem. V současné době se jedná o majetek obce, na niž přešel podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce tedy nabyl vlastnictví zmíněnou hospodářskou smlouvou podle § 347 hospodářského zákoníku, a nikoliv vydržením podle § 130 občanského zákoníku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Uzavřel, že nemovitosti zůstaly ve vlastnictví Obvodního národního výboru v Praze 5. Na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb. jde o majetek, který přešel na hlavní město Prahu. Podle odvolacího soudu není pak právně významné se zabývat stěžovatelem namítanou otázkou platnosti hospodářské smlouvy ze dne 29. 3. 1991, neboť bez ohledu na její posouzení vlastnictví ke sporným nemovitostem přešlo na žalobce na základě zákona. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Všichni účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání projevili souhlas. Po přezkoumání ústavní stížnosti a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V přezkoumávané věci se obecné soudy obou stupňů při rozhodování o určení vlastnického práva uchýlily ke zjevnému formalismu. Hlavními argumenty