I.ÚS 2562/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2562/19 ze dne 7. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019 č. j. 7 Tdo 13/2019-52, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2017 č. j. 7 To 187/2017-2059 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 2017 č. j. 3 T 102/2015-2008, a ústavní stížnosti stěžovatelky T. B., zastoupené JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem Heršpická 83/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019 č. j. 7 Tdo 13/2019-52, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2017 č. j. 7 To 187/2017-2059 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. února 2017 č. j. 3 T 102/2015-2008, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: 1. Dne 5. 8. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele M. O. (evidována pod sp. zn. I. ÚS 2562/19), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dne 26. 8. 2019 Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatelky T. B. (evidován pod sp. zn. II. ÚS 2802/19) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. 2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodlo dne 17. 9. 2019 plénum Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 2562/19. 3. Stěžovatelé O. a B. napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí, jelikož jimi mělo být zasaženo do jejich ústavních základních práv garantovaných v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 4. Stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 102/2015, v bodě I./I. výroku o vině uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství, kterého se dopustili tím, že (zkráceně uvedeno) obviněný O. vymyslel a zorganizoval plán vysazení vinic v Městysi T. a za tímto účelem v přesně nezjištěné době vyhledal obviněnou B., svou dceru, jejímž prostřednictvím, s jejím vědomím a za její součinnosti pak celou záležitost zrealizoval. Obviněná B. pak z jeho popudu, jakožto zemědělská podnikatelka, jejíž podnikatelské oprávnění vzniklo teprve dne 28. 4. 2011, objednávala zboží a služby, kdy zaplacení úhrady záloh za objednané zboží zajišťoval obviněný O., ten také sám jednal s poškozenými a projednával veškeré podmínky obchodu jako zplnomocněný zástupce své dcery. Obviněná B. po obdržení finančních prostředků z dotací pak veškeré tyto peníze poukazovala obviněnému O., ačkoliv od počátku věděli, že ani jeden z nich s ohledem na jejich finanční situaci není schopen uhradit zbytek kupní ceny. Obviněný O. měl množství nesplacených závazků staršího data mnoho let po splatnosti, obviněná B. neměla několik let stabilní příjem, takže si byli vědomi toho, že i v případě, že by obdrželi slíbené dotace, budou muset hradit své starší závazky. Tuto skutečnost poškozeným nesdělili, naopak je ubezpečovali, že své závazky vůči nim splní, jakmile obdrží dotace. 5. V bodě I./II. výroku o vině pak byl obviněný O. sám uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Protiprávního jednání se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době ode dne 31. 8. 2012 jako starosta Městyse T. poté, co přijal na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 8. 2012 od poškozeného celou kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč v hotovosti za prodej nemovitostí (pozn. z majetku městyse), téhož dne použil část z těchto peněz ve výši 238 434 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorského úřadu Brno-město a část ve výši 550 776 Kč na úhradu dluhu městyse u exekutorského úřadu Olomouc a zbylou část převzatých peněz ve výši 210 790 Kč nevložil na bankovní účet městyse ani do pokladny městyse, ač tak byl povinen učinit. Tuto část peněz si ponechal ve své dispozici pro vlastní potřebu. Tímto jednáním způsobil městysi škodu 210 790 Kč, čímž zároveň porušil povinnosti vyplývající z jeho postavení starosty městyse jako úředníka územního samosprávného celku stanovené v § 16 odst. 1 písm. f), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. 6. Za jednání pod bodem I./I. výroku o vině byla obviněná B. odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 4 let. 7. Za jednání pod bodem I./I. a II. výroku o vině byl obviněný O. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem. 8. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného městyse na náhradu škody. 9. Výrokem pod bodem II. rozsudku okresního soudu pak bylo rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného O. obžaloby, a to za jednání uvedené v bodě II.-VIII. obžaloby, protože v žalobním návrhu uvedené skutky nejsou trestnými činy. 10. Proti shora citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněné B. doplnil výrok o trestu podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku o povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř., pak ohledně obviněného O. zrušil rozsudek v celé zprošťující části a věc v tomto rozsahu podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně. Odvolání obou obviněných krajský soud zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. 11. Oba obvinění podali řádně a včas dovolání proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 187/2017, ve kterém shodně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 12. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 15. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 13/2019-52, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jejich právní závěry ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu jsou proto nesprávné. Navíc nevyhověly stěžovatelovým návrhům na výslech svědků. 14. Stěžovatel zdůrazňuje, že v žádném případě neměl v úmyslu uvést poškozené v omyl a také nikoho v omyl neuvedl. V době, kdy prostřednictvím své dcery, která nebyla do ničeho konkrétně zasvěcena a jednala pouze na jeho pokyny, uzavíral předmětné smlouvy, měl důvod spoléhat na zdroj financování, který měl bohatě pokrýt vznikající závazky. Tímto zdrojem byly dotace z Vinařského fondu, které mu následně byly v očekávané době a v dostatečné výši poskytnuty. Pokud následně nebyly použity na úhradu daných závazků, vyplynulo to až z vývoje situace, kdy bylo v řadu let probíhajícím exekučním řízení přistoupeno k vydání dražební vyhlášky na nemovitost ve vlastnictví stěžovatele a ten byl tak donucen použít finanční prostředky z dotací na úhradu exekuce. V tomto jeho následném rozhodnutí nelze spatřovat podvodný úmysl od počátku. Navíc ani v okamžiku, kdy takto peníze do dotací užil, neměl v úmyslu závazky poškozeným neuhradit. Svědek O. potvrdil jednání se stěžovatelem ve věci financování a koupi vinice za 12 mil. korun, a z potvrzení Spořitelního družstva ANO je zřejmé, že i s ním stěžovatel jednal o možnostech dalšího financování. 15. V souvislosti s tímto potvrzením navrhoval výslech S., který vydal uvedené potvrzení, a H., jejichž výslech měl potvrdit, že již v době uzavření smluv s poškozenými měl rozjednané další zdroje financování, což stěžovatel považuje za zásadní, má-li být posuzován jeho počáteční úmysl nedostát přijímaným závazkům. Soudům pak vytýká, že tento jeho návrh na výslech svědků odmítly se strohým odůvodněním, že by z jejich výslechu nic relevantního nebylo zjištěno. Nevyslechnutí uvedených svědků stěžovatel považuje za opomenuté důkazy a vadu řízení. 16. Skutkový stav zjištěný soudy podle stěžovatele neodpovídá nepřímému úmyslu, ale maximálně vědomé nedbalosti, která však vylučuje spáchání úmyslného trestného činu podvodu, když z něj lze dovodit pouze to, že bez přiměřených důvodů spo