I.ÚS 2647/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2647/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 8 To 184/2020 a sp. zn. 8 To 185/2020 a usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 1 KZM 1307/2020-10 a č. j. 1 KZM 1307/2020-4, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS. II. 3. Ústavní stížností napadenými usneseními Městského státního zastupitelství v Praze bylo podle § 233 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS")rozhodnuto tak, že se na území ČR uznává příkaz vydaný vyšetřující soudkyní při Soudu v Alicante dne 30. 5. 2020 pod sp. zn. 377/2019 k zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatele vedených u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a u Československé obchodní banky. Výše uvedenými usneseními Městského státního zastupitelství v Praze bylo rovněž rozhodnuto o tom, že se podle § 79a odst. 1 tr.ř. zajišťují peněžní prostředky do výše 242 766,07 Kč, resp. 405 295,48 Kč na účtech vedených u shora uvedených peněžních ústavů. Důvod pro jejich zajištění spočívá v tom, že skutečnosti zjištěné vyšetřující soudkyní a dalšími orgány Španělského království činnými v trestním řízení nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu bank jsou výnosem z trestné činnosti. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že společně s usneseními mu nebyl doručen žádný návrh na jejich vydání a ani žádná jiná listina, na jejím základě byla usnesení vydána. Proti usnesením městského státního zastupitelství podal stěžovatel dne 11. 6. 2020 blanketní stížnosti, které chtěl odůvodnit prostřednictvím svého právního zástupce do 26. 6. 2020. Následně dne 23. 6. 2020 zaslal právní zástupce stěžovatele městskému státnímu zastupitelství sdělení o převzetí právního zastoupení, a s tím spojenou žádost o nahlédnutí do spisu a prodloužení lhůty k odůvodnění stížnosti. Přípisem ze dne 24. 6. 2020, který byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 25. 6. 2020, sdělila příslušná státní zástupkyně právnímu zástupci, že podaná stížnost byla i s příslušnými listinami postoupena Městskému soudu v Praze a žádosti o nahlédnutí do spisu tak nelze vyhovět. Tentýž den, tj. 25. 6. 2020 doručil právní zástupce stěžovatele městskému soudu žádost o prodloužení lhůty k odůvodnění stížnosti, neboť po telefonické domluvě bylo právnímu zástupci umožněno nahlédnout do soudního spisu až dne 1. 7. 2020. Dne 30. 6. 2020 rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesením sp. zn. 8 To 184/2020, resp. 8 To 185/2020 stížnosti podané stěžovatelem proti shora citovaným usnesením státního zastupitelství zamítl. 5. Stěžovatel namítá, že nebyl seznámen se skutkovým základem věci, ani s právním podkladem rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze (tedy s rozhodnutím cizozemského soudu). Prostor pro stížnost mu byl zachován pouze v oblasti námitek vůči postupu orgánů České republiky, který nebylo možno zjistit jinak, než z předmětného spisu. Stěžovatel konstatoval, že související řízení jsou vedena ve dvou zemích, přičemž on sám není občanem žádné z nich a žádný z mateřských jazyků v těchto zemích užívaných není jeho mateřským jazykem. Napadená usnesení státního zastupitelství mu byla doručena v českém jazyce, což mu komplikovalo možnost seznámit se s jejich obsahem. Daná situace podle něj zakládá důvody pro poskytnutí delší lhůty k odůvodnění stížností, které nebylo možné kvalifikovaně zpracovat bez nahlédnutí do spisu. Stěžovatel se před orgány činnými v trestním řízení snažil dosáhnout podmínek pro obhajobu, což mu však nebylo umožněno. Podle stěžovatele neexistuje racionální ani legitimní důvod pro to, aby soud o věci rozhodl bezprostředně po skončení lhůty k doplnění stížnosti. V dané věci nenastala situace, že by o stížnosti bylo nezbytné rozhodnout z důvodu zachování přiměřené doby. Tato doba již z pohledu pouhých 19 dnů mezi podáním blanketní stížnosti a vydáním rozhodnutí soudu překročena nebyla. Nezbytnost vydání rozhodnutí nelze odůvodnit ani zájmy trestního řízení, neboť v tomto případě stížnost nemá odkladný účinek. Účelu zajištění hodnot bylo dosaženo a podání stížnosti na tom nic nezměnilo. Jedinou osobou ohroženou případnými průtahy by tak byl sám stěžovatel, který dal jednoznačně najevo, že žádá přezkoumání rozhodnutí státní zástupkyně, a to po kvalifikovaném odůvodnění stížnosti. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. III. 6. Ústavní soud konstatuje, že ač má k postupu Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze závažné výhrady, předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 8. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi jde především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí. 9. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18, ze dne 6. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3333/19, ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3955/19 a ze dne 28. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 816/20 se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá neústavnost daného rozhodnutí [srov. nálezy ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)]. 10. K blanketní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil, mimo jiné, otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 t