Ústavní soud I.ÚS 2801/23

Česká inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP") shledala ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelku vinnou ze spáchání čtyř přestupků podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o odpadech"), a uložil jí jako provozovatelce skládek pokutu ve výši 2 000 000 Kč. Stěžovatelka totiž nesplnila ve stanoveném rozsahu ohlašovací povinnost vyplývající z § 39 odst. 2 zákona o odpadech.

Proti rozhodnutí ČIŽP podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") zamítlo ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Správní žalobu proti rozhodnutí ministerstva ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnosti, kterou zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: stěžovatelka upozorňuje, že závěry odmítavých usnesení Ústavního soudu vydaných v jiných řízeních stěžovatelky (usnesení sp. zn. II. ÚS 2385/22 ze dne 11. 10. 2022, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3160/22 ze dne 7. 3. 2023 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 989/23 ze dne 2. 5. 2023; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) nejsou pro nyní posuzovanou věc využitelné, což blíže rozebírá. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv ve vadném uplatnění koncentrační zásady v soudním přezkumu rozhodnutí o správním deliktu a vytýká soudům, že označily za nepřípustné doplnění žaloby po lhůtě k podání žaloby, znemožnily stěžovatelce uvádět skutečnosti a důkazy na svoji obhajobu v průběhu soudního řízení, a tím i výkon jejího práva na obhajobu.

Dále stěžovatelka namítá extrémní nesoulad právních závěrů a skutkových zjištění. Skutkový stav správní orgány vůbec nezjišťovaly, přesto rozhodly o spáchání přestupku a uložení sankce stěžovatelce. Rozhodnutí se opírala výhradně o apriorní právní závěr o absolutní nemožnosti využívání odpadů v první fázi provozu skládky, který učinily bez zkoumání faktického způsobu nakládání s odpady na předmětných skládkách. Správní soudy označily související žalobní námitku za nepřípustnou a nezabývaly se jí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, byla-li by jeho aplikace v konkrétním případě učiněná správními orgány nebo správními soudy důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].

Skutkově a právně obdobnými věcmi se Ústavní soud zabýval v již citovaných usneseních sp. zn. II. ÚS 2385/22, sp. zn. IV. ÚS 3160/22 a sp. zn. IV. ÚS 989/23, jimiž ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v nich neshledal opodstatněnou stěžovatelčinu námitku vadného uplatnění koncentrační zásady v soudním přezkumu rozhodnutí o správním deliktu ani námitku extrémního nesouladu právních závěrů a skutkových zjištění; tyto námitky v ústavní stížnosti stěžovatelka znovu reprodukuje a domáhá se jejich opětovného přezkoumání.

Ačkoliv Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), zaměřil se primárně na argumentaci stěžovatelky, kterou se snaží v předchozích usneseních přijaté závěry zpochybnit a nyní projednávanou věc odlišit.

Namítá-li stěžovatelka, že Ústavní soud v prvním z odmítavých usnesení (sp. zn. II. ÚS 2385/22) vyšel z nesprávného předpokladu, že judikatura Nejvyššího správního soudu byla ustálená, nejde o důvod, jenž by vyvracel tam učiněné závěry. Bez ohledu na skutečnost, zda šlo o první rozsudek Nejvyššího správního soudu k dané otázce, tím totiž není nijak zpochybněna podstata posouzení - tedy, že správní soudy závěry řádně odůvodnily a Ústavní soud je neshledal neudržitelnými (viz bod 12 citovaného usnesení).

Neopodstatněná je námitka stěžovatelky, že se nemohla účinně bránit proti dřívějšímu (vyhovujícímu) rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 54/2019-88 ze dne 7. 10. 2020, na který navazuje další judikatura Nejvyššího správního soudu i předchozí odmítává usnesení. Již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 989/23 v této souvislosti Ústavní soud uzavřel, že předmětný rozsudek neobsahuje žádné přelomové hodnocení odůvodňující prolomení zásady koncentrace řízení v její prospěch (viz bod 12 citovaného usnesení).

Nyní projednávanou věc neodlišuje od předchozích ani tvrzení stěžovatelky, že v tomto případě jí byla uložena pokuta pouze za údajnou nesprávnou evidenci odpadů, nikoliv za nesplnění navazujících povinností (zejména za úhradu poplatku za ukládání odpadu a za tvorbu rezervy do rekultivačního fondu). Skutečnost, že stěžovatelce nebyla uložena pokuta i za nesplnění navazujících povinností, nezpochybňuje nesplnění primární povinnosti vztahující se k nakládání s odpady, k němuž se vztahuje podstata přezkumu. Obdobně tvrzení, že v nyní projednávané věci šlo o jiné skládky než v předchozích usneseních, je rovněž nevýznamné, neboť z pohledu skutkového i právního jde co do podstaty o věci téměř shodné.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádný důvod pro odchýlení se od závěrů učiněných ve svých předešlých usneseních a v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění. Ústavní stížnost proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.