I.ÚS 295/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 295/11 ze dne 11. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obec Markvartice, se sídlem Obecního úřadu Markvartice 59, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, Ph.D., advokátem se sídlem Ve Skalách 2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3941/2010-136, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2010, č. j. 25 Co 476/2008-108, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 C 42/2008-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti. Okresní soud v Jičíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí budovy č. p. 68 na st. p. č. 78 v katastrálním území Hřmenín, obci Markvartice. Krajský soud v Hradci Králové původním rozsudkem ze dne 16. 1. 2009, č. j. 25 Co 476/2008-61, změnil citovaný rozsudek tak, že určil, že stěžovatelka je vlastníkem sporné nemovitosti. Konstatoval, že ke dni účinnosti ústavního zákona č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní republiky, byly podle § 2 zákona Svaz mladých, jeho orgány a organizační složky povinny do třiceti dnů ode dne účinnosti tohoto zákona vydat státu - České a Slovenské Federativní Republice - nemovité a movité věci tak, jak v zákonném ustanovení uvedeno. Dovodil, že podle tohoto zákona se bez dalšího zapisoval stát jako vlastník nemovitostí, které měl bývalý Socialistický svaz mládeže (SSM) v držení ke dni 31. 12. 1989. Stát nebyl podle odvolacího soudu povinen vyzývat SSM, či jeho orgán, popřípadě podřízenou organizační složku či organizaci k vydání nemovitosti; vlastnictví nabyl přímo ex lege. Odvolací soud učinil též srovnání s právní úpravou restitučních zákonů. Konečně uvedl, že nemovitost vlastnila právní předchůdkyně stěžovatelky (obec Hřmenín) k 31. 12. 1949 a tudíž jde o historický majetek obce podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Nejvyšší soud původním rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, rozsudek krajského soudu ze dne 16. 1. 2009, č. j. 25 Co 476/2008-61, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyslovil následující: "Nepochybnou součástí argumentace odvolacího soudu je odkaz na § 1 ústavního zákona č. 497/1990 Sb., podle něhož podniky, hospodářská a účelová zařízení Svazu mladých, nástupce SSM, přecházejí dnem 1. 1. 1991 na tehdejší federativní stát. Z důkazních zjištění nižších instancí se podává, že potenciálním pramenem takového přechodu mohla být i předmětná nemovitost. Odvolací instanci lze přisvědčit i potud, že obec H. - právní předchůdce žalobkyně - vlastnila předmětnou nemovitost (i přiléhající nemovitosti) ke dni 31. 12. 1949; nasnadě je tedy úvaha o tzv. historickém majetku obce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku Č. r. do vlastnictví obcí. Sporná argumentace odvolacího soudu však počíná odkazem na restituční zákony. Paralelu tu nelze vést; právní úprava změny vlastnického subjektu je v nyní posuzované věci ještě "silnější" ve prospěch nabyvatele; zatímco v restitucích se vyžaduje právní úkon (výzva) vůči povinné osobě, sjednání dohody o vydání věci a v případě neúspěchu výzvy uplatnění nároku soudní cestou, zde se upravuje přechod věci již ze zákona. To však nemůže být počátkem i koncem argumentace, jak dovodil odvolací soud. Regulace majetkových přechodů podle ústavního zákona č. 497/1990 Sb. nezakládá "bianko šek" na vlastnictví státu vůči všem v úvahu připadajícím nemovitostem plošně. I zákonný přechod vlastnictví musí mít nutně svou realizační fázi, aby bylo jasné, z koho na koho a jaké věci přecházejí. Jinými slovy, věci (majetek) musely být obsaženy, resp. označeny v adresovaném právním úkonu vůči konkrétnímu subjektu, jenž měl povinnost je předat. Pak následoval mechanismus, popsaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5104/2007 (Fond dětí a mládeže pověřený správou věcí, prováděcí postup podle návazných podzákonných ustanovení ve smyslu § 3 zákona č. 497/1990 Sb., bezúplatné i úplatné převody dalším subjektům - viz zákon č. 364/2000 Sb. aj.). Z důkazních zjištění nižších instancí se nepodává, že by byl v nyní posuzované věci jakýkoli právně relevantní úkon ze strany státu v relaci k předmětné nemovitosti proveden; přinejmenším ne v době, kterou lze označit za rozhodující. Naopak, došlo k dalšímu provedení a zaknihování právních úkonů, na jejichž základě k věci (věcem) nabyla vlastnictví P. s. F., která je registrovaným občanským sdružením. Finálním úkonem se stalo darování P. s. při ZŠ K. H. ze dne 29. 6. 1993. Žalující obec dovozuje své vlastnické právo z jím konstruované zákonné "automatiky". Podle ní došlo k nabytí vlastnictví subjektem B (tehdejší federací) ze zákona od subjektu A ("svazáckého" či pionýrského). A pak věci měly bez dalšího přejít ze subjektu B na subjekt C, tedy na žalující stranu, opět ze zákona, k datu 24. 5. 1991 (viz § 10 zákona č. 172/1991 Sb.). Právo však - vigilantibus iura - vyžaduje ke svému životu určitou aktivitu, a to především ze strany těch osob, jež se cítí být jeho nositeli. Nečinný však zůstal nejen subjekt B, tedy stát, neboť rozhodnutí nižších instancí nevypovídají nic o jeho případných úkonech a tedy dovršení (perfekci) přechodu věcí na něj ze zákona. Pasivní byla i žalující obec, resp. její právní předchůdce obec H . Byla tu zjevně nevyužita možnost učinit návrh na zápis vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., což se v rámci (presumované) obecní restituce mělo stát do jednoho roku od účinnosti posledně citovaného zákona. Až po patnácti letech však obec "procitá" a podává určovací žalobu. Za těchto okolností se úsilí žalující strany konstruovat vlastnický přechod A - C, aniž by byl aktivně účasten subjekt B, jeví jako právně nepodložené. Strana žalovaná mohla v průběhu oněch patnácti let, v nichž nebyla ve svém vlastnictví k nemovitostem rušena, oprávněně nabýt právní jistotu i dobrou víru o tom, že je či nadále zůstává vlastníkem předmětné nemovitosti (či nemovitostí - oproti nyní jedné jsou v darovací smlouvě z roku 1993 označeny tři budovy a převeden nebyl ani pozemek, tehdy v trvalém užívání dárce). V úvahu nyní přichází i vydržení věci. A navíc, je-li předmětný objekt využíván ve prospěch dětí, naplnil se smysl zákona, vyjádřený takřka týmiž slovy o žádoucím využití ("pro potřeby dětí a mládeže") v ustanovení § 4 ústavního zákona č. 497/1990 Sb.". Dalším, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2010, č. j. 25 Co 476/2008-108, byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 C 42/2008-46, potvrzen. Odvolací soud byl ve svém rozhodování vázán právním názorem, který byl vysloven dovolacím soudem v předchozím rozsudku (ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85). V tomto ohledu - a s odvoláním na jeho argumentaci - přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Jičíně a odvolání posoudil jako nedůvodné. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením ze dne 11. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 3941/2010-136, odmítl další dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelka v dovolání právní otázku náležitě nevymezila a že již v předmětné věci rozhodováno bylo. Proto odkázal na právní závěry obsažené ve svém původním rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, tedy uvedl: "Obec Markvartice nemohla "automaticky" (bez dalšího) nabýt nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb. do svého vlastnictví, pokud stát předtím nepostupoval v intencích ústavního zákona č. 497/1990 Sb. I zákonný přechod vlastnictví musí mít nutně svou realizační fázi, aby bylo jasné, z koho na koho a jaké věci přecházejí. Jinak řečeno, musí jít o adresovaný právní úkon obsahující vymezení majetku a určení subjektu, kterému je ukládána povinnost jej předat. Právo vždy vyžaduje ke svému "životu" určitou aktivitu, a to především ze strany těch osob, které se cítí být jeho nositeli. V tomto případě však zůstala pasivní nejen žalobkyně, když nevyužila možnosti učinit návrh na zápis vlastnictví podle § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ale i samotný stát.". II. Stěžovatelka podala proti v záhlaví tohoto usnesení citovaným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. Navrhla je zrušit pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Konkrétní námitky jsou specifikovány v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu. 1) Stěžovatelka polemizovala s právním názorem vysloveným již v původním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2332/2009-85, dále uvedla, že vlastnictví sporné nemovitosti na ni přešlo již účinností zákona č. 172/1991 Sb.; převod vlastnictví je hmotněprávním úkonem, který již bez dalšího nastal. Podání náv