I.ÚS 3011/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3011/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Varnsdorf, sídlem nám. E. Beneše 470, Varnsdorf, zastoupeného Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 1838, Varnsdorf, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 8 As 231/2021-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2021 č. j. 31 Af 21/2019-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Ústavy ve spojení s čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 4 a čl. 104 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel obecně závaznou vyhláškou č. 4/2012, o regulaci provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her, s účinností od 1. 1. 2013 stanovil pouze deset vybraných míst, na kterých lze provozovat sázkové hry, loterie a jiné podobné hry podle zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 6. 2018 č. j. ÚOHS-S0014/2017/VS-17841/2018/830/JVj rozhodl, že stěžovatel spáchal přestupek podle § 22aa odst. 1 písm. b) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, tím, že (zjednodušeně řečeno) v rozporu s § 19a odst. 1 písm. a) téhož zákona narušil bez objektivních důvodů hospodářskou soutěž na dotčeném relevantním trhu, protože obecně závaznou vyhláškou na svém území povolil "hazard" na konkrétních adresních místech, aniž provedl jejich výběr na základě objektivních, nediskriminačních a předem známých kritérií. Vedlejší účastník za to stěžovateli týmž rozhodnutím uložil zaplatit pokutu ve výši 327 000 Kč a náklady řízení. Předseda vedlejšího účastníka rozhodnutím ze dne 12. 2. 2019 č. j. ÚOHS-R0118/2018/HS-04267/310/BMa potvrdil uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka a zamítl rozklad stěžovatele proti němu. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl následnou žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí předsedy vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu stěžovatel teprve v soudním řízení uvedl konkrétní kritéria, podle kterých vybral adresná místa pro povolení "hazardu". Ve správním řízení žádné konkrétní argumenty nepředložil, přestože takovou možnost měl. Podle krajského soudu stěžovatel naplnil skutkovou podstatu narušení hospodářské soutěže podle § 19a odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, čímž se rozumí i její ohrožení. Krajský soud konečně shledal, že vedlejší účastník je oprávněn k postihu stěžovatele jako obce podle téhož ustanovení, což se podává z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Podle čl. 101 odst. 4 Ústavy je stát oprávněn na základě zákona a jím vymezeným způsobem zasahovat do práva na samosprávu územních samosprávných celků. Takovým zákonným ustanovením není jen stěžovatelem odkazovaný § 123 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, o dozorových oprávněních Ministerstva vnitra, nýbrž právě i § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže. 4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud nejprve nepřihlédl k té argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti, která se shodovala s žalobními námitkami, a nijak nereflektovala věcnou argumentaci krajského soudu. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že škodlivý následek jednání stěžovatele spočívá v tom, že stěžovatel, zjednodušeně řečeno, zvýhodnil bez objektivního opodstatnění provozovatele "hazardu" na určených adresách, oproti jiným soutěžitelům (skutečným i potenciálním). Je pravdou, že krajský soud se podrobně nezabýval jednotlivými kritérii pro určení adres, které stěžovatel přednesl v žalobě. Stěžovatel však nadále nepředkládá žádné konkrétní argumenty ani proti odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu. Kritéria uplatňovaná stěžovatelem jsou vágní a nelze z nich nadále seznat, proč vybral konkrétní adresní místa. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že naplnil znaky přestupku podle zákona o ochraně hospodářské soutěže. Tvrdí, že od vydání obecně závazné vyhlášky po rozhodnutí vedlejšího účastníka uplynulo až 5 a půl roku. Ministerstvo vnitra nadto dříve přezkoumalo obecně závaznou vyhlášku a neshledalo rozpor se zákonem, což odporuje dobré víře stěžovatele. Napadená rozhodnutí tak odporují principu právní jistoty. Stěžovatel dále tvrdí, že použití § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže u obecní normotvorby odporuje právu územních samosprávných celků na samosprávu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; č. 293/2011 Sb.) platí, že je to především sama obec, kdo zná nejlépe místní podmínky a poměry a tyto pak při své znalosti promítá do své normotvorby; jde o logický důsledek decentralizace státní správy a samosprávy. Pravomoc vedlejšího účastníka podle § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže eliminuje pravomoci obcí v samostatné působnosti. 6. Dále, vedlejší účastník požadoval po stěžovateli splnění vágních pojmů (objektivní kritéria, nediskriminační a ospravedlnitelný charakter), avšak sám nedokázal ani na přímý dotaz specifikovat, jak taková kritéria mají vypadat. Stěžovatel poté odkazuje na usnesení ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 522/01 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud shledal neaplikovatelnost § 18 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, na obecně závazné podzákonné předpisy. Výklad § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže zastávaný vedlejším účastníkem je příliš extenzivní, kompetence vedlejšího účastníka směrem k obecní normotvorbě má být vyloučena. Stěžovatel nesouhlasí s "větvením" dozorových pravomocí směrem k obecní normotvorbě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. V nyní posuzované věci jde o rozhodnutí vedlejšího účastníka o odpovědnosti za narušení hospodářské soutěže v důsledku vydání obecně závazné vyhlášky obce v souvislosti s regulací "hazardních her". Uvedenou problematikou se podrobně zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 1300/22. Z něj se podává, že existence a uplatnění dozorových oprávnění Ministerstva vnitra u obecně závazných vyhlášek obcí podle obecního zřízení nevylučuje dozorová oprávnění vedlejšího účastníka podle zákona o ochraně hospodářské soutěže. Jde o legitimní situaci, kdy je podzákonný právní předpis přezkoumán z pohledu podústavního práva (zákona). Ochrana normotvorby obcí před zásahy státu do ústavně zaručeného práva na samosprávu není absolutní. Smyslem příkazu zakotveného v čl. 101 odst. 4 Ús