I.ÚS 3029/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3029/17 ze dne 5. 9. 2018 N 151/90 SbNU 453 K hodnocení obsahu dovolání Nejvyšším soudem; vymezení předpokladů přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 5. září 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Novotného, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2017 č. j. 20 Cdo 2646/2017-295 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Tomáše Minaříka jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2017 č. j. 20 Cdo 2646/2017-295 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2017 č. j. 20 Cdo 2646/2017-295 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. září 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2017 č. j. 20 Cdo 2646/2017-295. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných ústavním pořádkem České republiky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 57 EXE 378/2010 vyplývá, že obvodní soud usnesením ze dne 17. června 2010 č. j. 57 EXE 378/2010-26 na základě návrhu stěžovatele nařídil exekuci podle vykonatelného notářského zápisu notáře JUDr. Heleny Divišové ze dne 25. října 2006 sp. zn. NZ 746/2006, N 796/2006, k uspokojení pohledávky stěžovatele jako oprávněného ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím proti povinnému Tomáši Minaříkovi (dále jen jako "vedlejší účastník řízení"). Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Jana Tvrdková. 3. Proti usnesení o nařízení exekuce podali odvolání vedlejší účastník řízení a jeho manželka. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 7. října 2010 č. j. 21 Co 446/2010-61 podaná odvolání odmítl. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník řízení ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 27. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 3710/10 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 4. Dne 9. listopadu 2010 podal vedlejší účastník řízení návrh na zastavení exekuce. Obvodní soud usnesením ze dne 28. února 2012 č. j. 57 EXE 378/2010-122 exekuci zastavil, neboť dovodil, že ke dni 25. října 2006 dluh vedlejšího účastníka řízení vůči stěžovateli neexistoval, neboť jak vyplývá z notářského zápisu, kde je uvedeno: "bude-li věřitelem poskytnuta půjčka", závazek vedlejšího účastníka řízení k vrácení částky ve výši 2 000 000 Kč dosud nevznikl. Proti tomuto usnesení podal odvolání stěžovatel. Městský soud usnesením ze dne 5. února 2013 č. j. 21 Co 590/2012-140 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. 5. Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia usnesením ze dne 11. února 2015 č. j. 31 Cdo 2184/2013-163 napadená usnesení zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jednak dovodil, že obsahuje-li dohoda osoby oprávněné a osoby povinné obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti ujednání, podle kterého "bude-li věřitelem poskytnuta dlužníku půjčka podle smlouvy o půjčce" (či "poskytne-li věřitel dlužníkovi půjčku" apod.), zavazuje se dlužník splnit pohledávku a jiné nároky věřitele vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o budoucí smlouvě o půjčce (na jejímž základě věřitel plnil po sepisu notářského zápisu a jež je podle dohody účastníků skutečností, na níž se budoucí pohledávka zakládá), jde o podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [§ 71b odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], jejíž splnění je třeba prokázat způsobem uvedeným v ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dále ovšem dovolací soud z obsahu exekučního spisu ověřil, že stěžovatel k prokázání uvedené podmínky předložil jen své čestné prohlášení ze dne 26. dubna 2010 (opatřené prohlášením o pravosti podpisu na listině nesepsané advokátem) a prostou kopii výpisu z účtu u HVB Bank a v řízení o zastavení exekuce dále potvrzení o provedené platbě vystavené UniCredit Bank, spolu s fotokopií příkazu k úhradě částky 2 000 000 Kč na účet vedlejšího účastníka řízení, a že jej žádný ze soudů o povinnosti uvedené v ustanovení § 43 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o nařízení ani zastavení exekuce nepoučil [§ 254 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")]. Z toho, podle závěru učiněného Nejvyšším soudem plyne, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce, nikoliv však proto, že stěžovatel nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, jak soudy obou stupňů nesprávně dovodily, nýbrž proto, že stěžovatel dosud kvalifikovanými listinami neprokázal, že se splnila podmínka sjednaná v dohodě účastníků obsažená v předmětném notářském zápisu a v prohlášení vedlejšího účastníka řízení o svolení k jeho vykonatelnosti. 6. Poté obvodní soud usnesením ze dne 20. ledna 2016 č. j. 57 EXE 378/2010-218 exekuci zastavil z důvodu, že stěžovatel nesplnil podmínku pro nařízení exekuce, protože listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem neprokázal splnění odkládací podmínky, ke které se zavázal vykonávaným notářským zápisem. Notářský zápis tak není vykonatelný. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. 7. Městský soud usnesením ze dne 26. dubna 2016 č. j. 21 Co 133/2016-245 napadené usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení exekuce potvrdil. Odvolací soud nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal splnění odkládací podmínky způsobem stanoveným v § 43 odst. 2 exekučního řádu pro nařízení exekuce, neboť předložený notářský zápis lze považovat za listinu ověřenou notářem ve smyslu § 43 odst. 2 exekučního řádu a za vykonatelný exekuční titul. Po splnění tohoto předpokladu pro vedení exekuce (existence vykonatelného exekučního titulu) se odvolací soud zabýval důvodností námitky promlčení, kterou vznesl vedlejší účastník řízení, a dovodil, že námitka je důvodná. Pokud podle smlouvy o půjčce ze dne 23. října 2006 měla být tato půjčka vrácena do 31. března 2007, obecná tříletá promlčecí doba stanovená § 101 občanského zákoníku, platného do konce roku 2013, prošla dnem 1. dubna 2010, a pokud byl návrh na nařízení exekuce doručen exekutorskému úřadu dne 27. dubna 2010, došlo k promlčení práva. Podle názoru odvolacího soudu nemůže obstát námitka stěžovatele, že ve věci šlo o obchodněprávní vztah se čtyřletou promlčecí dobou, protože z obsahu smlouvy o půjčce ze dne 23. října 2006 je zřejmé, že byla uzavřena mezi dvěma fyzickými osobami, v režimu občanského zákoníku a její obsah odpovídá i § 657 občanského zákoníku. Vedlejšímu účastníkovi řízení lze také přisvědčit, že notářským zápisem ze dne 25. října 2006 nedošlo k uznání dluhu, protože nelze uznat dluh, který v budoucnu teprve vznikne. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. 8. Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, podané dovolání odmítl z důvodu, že nesplňovalo obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť především neobsahovalo údaj o tom, v čem přesně stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno v rozporu se zákonem (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), je založeno na nesprávné interpretaci § 43 exekučního řádu, trpí vážnými vadami procesního charakteru a porušuje ústavně zaručená práva stěžovatele. 10. Stěžova