I.ÚS 3113/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 N 72/73 SbNU 315 K povinnosti obecného soudu aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013, jimiž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody, a odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013 byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a tím i čl. 39 Listiny základních práv a svobod. II. Zároveň jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 a právo na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Uvedená usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. 11 To 57/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 3 T 46/2012, jímž byl uznán vinným pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 3 Tdo 644/2013, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. 2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že v rodinném domě, jehož byl se svou manželkou spoluvlastníkem a jehož část užívala (původně s jeho souhlasem) jeho dcera (poškozená) s rodinou, v době nepřítomnosti své dcery nejméně šestkrát vnikl do jí obývané části domu, nastěhoval si do ní své věci, a jiné věci z ní vystěhoval ven a přemístil do jiných částí domu, přičemž odstraněním kliky a zámku dveří způsobil poškozené dceři škodu 1 000 Kč a též při této své činnosti poškodil lustr ke škodě poškozené ve výši 500 Kč, a posléze stěžovatel výměnou zámků znemožnil poškozené přístup do jednotlivých pokojů. 3. Stěžovatel takto popsané jednání v zásadě nepopírá, má však za to, že jej nelze hodnotit jako trestnou činnost. Upozorňuje na řadu okolností celého případu, kdy se jedná o dům v Ř., který sám stavěl a který sice umožňuje bydlení více osob, nicméně má jen jeden vchod, jeden elektroměr a plynoměr a je reálně nedělitelný. Pohyb všech osob v něm byl původně volně přístupný všem, nic se nezamykalo a dveře, mimo vchodových, nejsou přizpůsobeny na zámek FAB. Dcera stěžovatele, která se vdala, v roce 1994 požádala oba rodiče, zda mohou bydlet s manželem ve 2. NP, což byla původně jedna místnost, později tam stěžovatel dobudoval místnosti další, které dcera se zetěm rovněž obydleli. Bydlení dcery a zetě bylo bez jakékoliv písemné smlouvy a zdarma, kdy stěžovatel v dobré víře v dobrý skutek vyhověl dceři s manželem. Dceři navíc v roce 1999 pořídil byt 2+1 o ploše 66 m2 v Mladé Boleslavi (cca 5 km od Ř.), který byl dříve v užívání jeho matky, byť stěžovatel dceři navrhnul, aby přechodně ještě bydlela dále v Ř., neboť byt byl u silnice a v jeho okolí nebyl žádný prostor pro děti. Stěžovatel považoval tento návrh za dočasný, neboť předpokládal, že manžel dcery se bude snažit zajistit pro rodinu řádné bydlení - například v rodinném domku, který by vystavěl stejně jako stěžovatel. Stěžovatel začal studovat vysokou školu, a proto využil tohoto bytu a po přechodnou dobu v něm přebýval (ovšem prostory v domě v Ř. si nadále ponechal). Zeť pan T. pak zneužil dobré vůle stěžovatele a domek v Ř. rozdělil, svévolně zabral ještě další jeho části a vybudoval dveře, které uzamykal. Stěžovatel s tímto jednáním pana T. nesouhlasil a snažil se s ním dohodnout, ale byl zpočátku verbálně a následně i fyzicky napadán, což bylo i projednáno jako přestupek Magistrátem města Mladá Boleslav dne 25. 5. 2011 pod ev. č. 50841/2011. Stěžovatel vyzval písemně svoji dceru a jejího manžela, aby opustili prostory rodinného domku v Ř., neboť přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě, kdy je navíc upozornil, že dcera má svůj vlastní byt, kam se může přestěhovat. Na to dcera ani její manžel nijak nereagovali, a naopak si dcera bez jeho vědomí změnila trvalý pobyt do rodinného domu. Stěžovatel, který přestal užívat byt, již neměl kam dávat své věci, a začal je tak dávat i do prostor obývaných dcerou, a když dcera začala uzamykat dveře, překážku odstranil, neboť měl za to, že je mu bráněno v užívání jeho vlastnictví. Dceru opakovaně vyzval k opuštění domu. Začalo mu být bráněno, aby se do rodinného domu mohl dostat. Dle jeho přesvědčení to tak byl on, na kom byl páchán trestný čin. To jemu bylo narušováno právo na nedotknutelnost obydlí a také právo vlastnické, které mu svědčilo na rozdíl od jeho dcery. Orgány činné v trestním řízení se zaměřily výhradně na jeho jednání v úzce časově vymezeném období, a pominuly případ hodnotit v celém kontextu všech uvedených okolností. Stěžovatel přiznává, že do prostoru užívaného dcerou pronikl, přičemž odstranil i překážku, která mu v tom bránila, nicméně své jednání považoval za dovolenou svépomoc, kdy překážka mu bránila (vlastníkovi) v uložení osobních věcí a byla tam umístěna neoprávněně, přičemž manžel dcery si jednostranně přivlastňoval další prostory v domě a na jeho výzvy k vyklizení, byť se dcera měla kam odstěhovat, nebylo reagováno, naopak byl fyzicky napaden. Stěžovatel má za to, že příčiny a podmínky trestné činnosti jsou v chování a jednání dcery stěžovatele a její rodiny. Jeho dcera, pro kterou toho tolik udělal, na něho v rozporu s morálkou podala trestní oznámení přesto, že ona byla tím, kdo zákon porušoval. 4. Za podstatné považuje stěžovatel i to, že okresní soud původně jednání podmíněně zastavil a uložil stěžovateli nahradit poškozené způsobenou škodu v částce 2 600 Kč, což stěžovatel učinil. Přesto soud dne 23. 8. 2012 vydal usnesení, že podle § 308 odst. 1 trestního řádu se pokračuje v trestním stíhání stěžovatele, neboť stěžovatel nesplnil povinnost nahradit způsobenou škodu. Usnesení podle § 308 odst. 1 trestního řádu o pokračování v trestním stíhání stěžovatele vůbec nemělo být vydáno. 5. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na nedotknutelnost obydlí uvedené v čl. 12 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. II. 6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. Krajský soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. 8. Krajské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že se plně ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudů všech stupňů. Jednalo se o případ ochrany oprávněného uživatele bytu proti spoluvlastníku nemovitosti. Opakované použití násilí stěžovatelem odůvodňuje použitou právní kvalifikaci jednání. Aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku v daném případě nepřichází v úvahu. Trestní stíhání bylo skutečně původně podmíněně zastaveno podle § 307 odst. 1 trestního řádu a v tomto bylo pokračováno na základě stížnosti podané obžalovaným. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. 9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. III. 10. Ústavní soud úvodem konstatuje, že nepřezkoumával správnost toho, že usnesením okresního soudu ze dne 23. 8. 2012 bylo podle § 308 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že se pokračuje v původně podmíněně zastaveném trestním stíhání stěžovatele. Je pravda, že toto usnesení bylo odůvodněno tak, že stěžovatel nesplnil povinnost nahradit způsobenou škodu, a že následně v dalším řízení vyšlo najevo, že tuto povinnost ve skutečnosti splnil (došlo pouze k nedorozumění, kdy stěžovatel