I.ÚS 3148/14

Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Okresního soudu v Ostravě byl zamítnut návrh povinného stěžovatele na zastavení exekuce. Usnesení soudu prvního stupně následně potvrdil i Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací.

Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 26 Cdo 2273/2014-78 odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. a není v něm vymezen dovolací důvod způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř. a jeho dovolání tudíž neobsahovalo všechny obligatorní náležitosti.

Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž namítal, že krajský soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe obecných soudů. Dále uvedl, že mu nikdy nebyl doručen exekuční titul.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak zcela není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu § 236 a násl. o. s. ř., na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (nejsou-li splněny podmínky pro "přijetí" ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnil, avšak neučinil tak řádně (t. j. procesně regulérním způsobem), v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, jež směřuje proti usnesením okresního a krajského soudu, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Co se týče samotného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel jej v ústavní stížnosti výslovně nenapadl a ani jeho argumentace v ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení nesměřuje. Stěžovatel jej nicméně v ústavní stížnosti zmiňuje a k ústavní stížnosti jej rovněž přiložil. Proto Ústavní soud (s ohledem na to, aby jeho postup nebyl příliš formalistický) přezkoumal rovněž toto rozhodnutí a shledal, že dovolací soud v napadeném usnesení posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž své rozhodnutí též řádně odůvodnil, když podrobně vyložil, z jakého důvodu nepovažuje stěžovatelovo vymezení přípustnosti dovolání za dostatečné. Ústavní soud pak nemá, co by uvedenému závěru dovolacího soudu v této souvislosti vytkl.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.