I.ÚS 3181/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3181/13 ze dne 1. 4. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Tomáš ISRAEL FONTÁNA, v. o. s. v likvidaci, IČ: 617 78 052, se sídlem Karlovy Vary, Blahoslavova 257/30, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2119/2012 ze dne 24. července 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 280/2011 ze dne 3. února 2012 a rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 48 Cm 14/2003 ze dne 16. května 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V obšírné ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení § 44 obch. zák., které je nutno se zřetelem k čl. 26 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") vykládat tak, že obecným soudům ukládá povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům v hospodářské soutěži (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 27/09 ze dne 11. 9. 2001 a sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004). Podle názoru stěžovatelky obě žalované (č. 1 Karlovarská pekárna TREND, s. r. o., se sídlem Slepá 517/1, Karlovy Vary, IČ 00669466, č. 2 Mgr. Libuše Jarošová, bývalá společnice a statutární orgán stěžovatelky, bývalá manželka) jednaly nekalosoutěžně. Stěžovatelka podrobně popisovala, shodně jako v předchozích opravných prostředcích, v čem spatřuje nekalosoutěžní jednání žalovaných. Nekalou soutěž spatřuje stěžovatelka v tom, že žalovaná č. 1 nabídla žalované č. 2 majetkový prospěch v podobě účasti na svém podnikání, dále v tom, že porušila stěžovatelčino obchodní tajemství spočívající v obsahu katalogu, v cenách, know-how a ve složení stěžovatelčiny obchodní sítě, které jí poskytla žalovaná č. 2 a které žalovaná č. 1 využila pro sebe, a i v tom, že žalovaná č. 1 se podílela na šíření informací o stěžovatelce, jejím údajném předlužení, zrušení s likvidací a o tom, že její aktivity přebírá žalovaná č. 1. Žalovaná č. 2 se dopustila nekalé soutěže porušením generální klauzule (§ 44 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák.), dále ve formě zlehčování (§ 50 obch. zák.), porušení obchodního tajemství (§ 51 obch. zák.) a podplácení (§ 49 obch. zák.), a také porušila povinnosti při výkonu funkce statutárního orgánu (podle § 79a obch. zák. a článku 7.18 společenské smlouvy). Žalovaná č. 1 se podle stěžovatelky dopustila nekalé soutěže ve formě podplácení (§ 49 obch. zák.) a porušení obchodního tajemství (§ 51 obch. zák.). Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 3 654 710 Kč spolu se 4 % úrokem z prodlení, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nehmotnou újmu, a dále přiznání oprávnění žalobkyni uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část rozsudku v Obchodním věstníku a v regionálním denním tisku vydávaném v rámci Karlovarského kraje. Stěžovatelka opakovaně tvrdila, že došlo k porušení jejích procesních práv v řízení před obecnými soudy. Opakovaně navrhla zpracování dvou znaleckých posudků z oboru ekonomika, ale obecné soudy tyto návrhy zamítly. Obecné soudy se přitom buď vůbec, nebo jen minimálně vypořádaly s uplatněnými námitkami stěžovatelky proti průběhu řízení, došlo tedy k flagrantnímu porušení procesních zásad a vzniku excesů v hodnocení důkazů. Dále stěžovatelka tvrdila, že napadená soudní rozhodnutí trpí absencí řádného a přesvědčivého odůvodnění, proto jsou nepřezkoumatelná. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že v pořadí druhým rozsudkem Krajský soud v Plzni zamítl stěžovatelčinu žalobu (nároky z jednání nekalé soutěže podle § 53 obch. zák.) na zaplacení náhrady škody ve výši 3 654 710 Kč s přísl. a přiměřeného zadostiučinění ve výši částky 500 000 Kč. Dále zamítl návrh o přiznání oprávnění stěžovatelky uveřejnit na náklady žalovaných výrokovou část se stručnou specifikací nekalosoutěžního jednání žalovaných v určeném tisku. Dále stěžovatelku zavázal nahradit žalovaným náklady řízení a k náhradě nákladů řízení České republiky. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení žalovaných. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 7. 2013 (23 Cdo 2119/2012-907) dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., jelikož nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání. S odvoláním na ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatelka uvedla, že v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaných se nachází v likvidaci a její majetkové poměry neumožňují uhradit náklady řízení žalovaným ve výši 786 399,80 Kč a České republice ve výši 15 709 Kč. Pro nepříznivé majetkové poměry opakovaně byla osvobozena od placení soudních poplatků. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Tak by tomu bylo v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobně je tomu i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti (resp. její první části) jde tedy o to, zda takové následky nenastaly užitým výkladem a aplikací ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. Podle § 44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje. Úvaha založená na aplikaci ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. musí být v každém projednávaném případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že předmětné jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže skutečně je, přičemž posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům soutěže přísluší zásadně soudům obecným. "Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998, U 14/10 SbNU 383, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 32 Odo 189/2005). Výklad rozhodných podmínek závěru, že konkretizované jednání stojí "v rozporu s dobrými mravy soutěže", je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu (srov. v širších souvislostech - k § 3 odst. 1 obč. zák. - nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99 ze dne 28. 8. 2001, N 126/23 SbNU 217). Interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to zpravidla jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecnýc