Ústavní soud I.ÚS 3188/23 – Přestupky právnických a podnikajících fyzických osob

Česká inspekce životního prostředí ("ČIŽP") shledala ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatelku vinnou ze spáchání šesti přestupků, a to podle § 25 odst. 2 písm. a), j), l) a k) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů, podle § 66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v tehdy účinném znění, a podle § 37 odst. 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů; za to jí uložila pokutu ve výši 250 000 Kč.

Proti rozhodnutí ČIŽP podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo životního prostředí ("ministerstvo") zamítlo ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Správní žalobu proti rozhodnutí ministerstva ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud ("NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Stěžovatelka namítá, že pokutu jí uložil neexistující správní orgán, a to oblastní inspektorát ČIŽP, který nemá jakoukoliv pravomoc. Ministerstvo i správní soudy proto měly přihlédnout k nicotnosti rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem NSS, že rozhodování oblastního inspektorátu je přičitatelné ČIŽP; v napadeném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je totiž výslovně uveden Oblastní inspektorát Olomouc. Dále stěžovatelka namítá, že v případě přestupku podle § 37 odst. 4 zákona o integrované prevenci nebyla naplněna jeho materiální stránka. Správní orgány a správní soudy měly zohlednit, že předmětná muflová pec byla a je mimo provoz a stěžovatelka měla souhlas Krajského úřadu Jihomoravského kraje k jejímu provozování.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními orgány nebo správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].

Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Argumentace stěžovatelky představuje pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů, které učinily v rovině podústavního práva. Napadená rozhodnutí jsou ústavně souladným způsobem odůvodněná a za takové situace není pro výjimečný zásah Ústavního soudu prostor.

Ústřední námitkou stěžovatelky, tj. otázkou pravomoci ČIŽP a jejích jednotlivých oblastních inspektorátů, se již řádně zabývaly správní soudy. S ohledem na judikaturu NSS vyložily, že oblastní inspektoráty jsou dekoncentrované regionální složky ČIŽP, které jednají a vykonávají činnost jejím jménem. V prvním stupni rozhodovala právě ČIŽP, nikoli její oblastní inspektorát, byť je uveden v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (viz body 60 až 63 rozsudku městského soudu a body 17 až 20 rozsudku NSS). Ústavní soud v uvedených závěrech nic protiústavního nespatřuje.

Správní soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly také námitku stěžovatelky, že předmětná muflová pec nevyžaduje pro svůj provoz integrované povolení (viz zejm. body 66 až 72 rozsudku městského soudu a body 25 až 32 rozsudku NSS); stejně tak vypořádaly i její argumentaci, že disponovala souhlasem Krajského úřadu Jihomoravského kraje k provozování zařízení k odstraňování a využívání odpadů (bod 73 rozsudku městského soudu a body 33 až 34 rozsudku NSS). V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.