I.ÚS 320/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 N 184/51 SbNU 259 K otázce vydání nemovitosti, která byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, v restitučním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 29. října 2008 sp. zn. I. ÚS 320/06 ve věci ústavní stížnosti L. K. a L. C. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001, kterými bylo rozhodováno v restituční věci o vydání chaty žalovanou L. C. žalobkyni L. K. Výrok I. Ústavní stížnosti stěžovatelky L. K. se vyhovuje. II. Výroky II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005, výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 a výrok II. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001 se zrušují. III. Ústavní stížnost stěžovatelky L. C. se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností sp. zn. IV. ÚS 349/06 se stěžovatelka L. K., v restitučním řízení před obecnými soudy v postavení strany žalující, domáhala zrušení stejných rozsudků jako navrhla stěžovatelka L. C., v řízení před obecnými soudy žalovaná, ústavní stížností sp. zn. I. ÚS 320/06. Plénum Ústavního soudu proto usnesením ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 349/06 rozhodlo o spojení uvedených ústavních stížností ke společnému řízení s tím, že obě tyto ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 320/06. II. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001 tak, že žalovaná L. C. je povinna žalobkyni vydat ideální polovinu chaty ev. č. 4931, stojící na v rozsudku blíže specifikovaném území v obci Dolní Mokropsy. V zamítavém výroku ohledně další ideální poloviny této nemovitosti byl uvedený rozsudek potvrzen. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005 dovolání L. C. proti rozsudku odvolacího soudu zamítl, zatímco dovolání L. K. odmítl. III. Krajský soud uvedl, že se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda právní předchůdce žalované nemovitost získal od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Povinnost věc vydat dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mají i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. V daném případě byl dle kupní smlouvy z 1. 2. 1961 nabyvatelem předmětné nemovitosti Ing. J. K. Předmětná nemovitost byla nabyta v době trvání manželství Ing. J. K. s L. Ko. Z toho je podle odvolacího soudu nutno dovodit, že se nemovitost ve smyslu ustanovení § 22 tehdy platného zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, stala součástí jejich zákonného majetkového společenství. Ze zmíněného ustanovení plyne, že se totiž součástí zákonného majetkového společenství stávalo vše, co nabyl kterýkoliv z manželů v době trvání manželství vyjma toho, co bylo nabyto dědictvím či darem, a toho, co sloužilo pouze osobním potřebám jednoho z manželů nebo výkonu jeho povolání. Majetková společenství mezi manžely pak zanikala dnem 1. 4. 1964 a tímto dnem vznikalo bezpodílové spoluvlastnictví ke všemu, co podle zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) patřilo do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Znamená to, že se i předmětná nemovitost - podle odvolacího soudu - stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů K. Po smrti L. Ko. ideální polovinu předmětné nemovitosti, která připadla do dědictví, nabyl dědictvím Ing. J. K., jak bylo zjištěno z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 6 ze dne 28. 9. 1990 č. j. 6 D 1032/90-11. Ze skutečnosti, že polovinu předmětných nemovitostí nabyl Ing. J. K. děděním, tedy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na něj nebyla "převedena", nutno prý dovodit, že jeho právní nástupkyni - žalované nelze uložit povinnost tuto polovinu nemovitosti dle § 20 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni vydat. Změna vlastnického práva v důsledku dědění není tedy převodem věci ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale je přechodem vlastnického práva smrtí zůstavitele. Soud v dané souvislosti odkázal např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994 sp. zn. 4 Cdo 318/1996 a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 644/2000 ze dne 19. 4. 2001 (N 65/22 SbNU 79). Proto je podle odvolacího soudu zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, rozhodnutím věcně správným, byť soud prvního stupně zamítavé rozhodnutí opřel o nesprávný závěr, že žalobkyně neprokázala, že by nemovitost byla nabyta právním předchůdcem žalované za podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud pokračoval a zabýval se další ideální polovinou nemovitosti. Tu okresní soud dovodil, že při jejím nabytí od státu nedošlo k porušení právního předpisu ani k protiprávnímu zvýhodnění osoby nabyvatele. Žádný závazný cenový předpis totiž neexistoval. Podle krajského soudu však soud prvního stupně zcela opominul, že v daném případě - při aplikaci a výkladu ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně této právní věci - je třeba vycházet z toho, že dispozice s předmětnou nemovitostí spadala pod režim ustanovení tehdy platného vládního nařízení č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku. Podle § 22 odst. 1 tohoto nařízení majetek, který nabývá stát mimo jiné propadnutím v trestním řízení soudním nebo správním, mají v prozatímní správě okresní národní výbory; majetek vedou v evidenci, zabezpečují a realizují výkonné orgány okresních národních výborů. Podrobnosti, zejména o povinnostech okresních národních výborů vyplývajících z prozatímní správy, stanoví Ministerstvo financí v dohodě se zúčastněnými ústředními úřady. V ustanovení § 25 vládního nařízení bylo Ministerstvo financí zmocněno k vydání předpisů potřebných k provedení tohoto nařízení. Takovým předpisem byla v době převodu nemovitosti platná směrnice Ministerstva financí č. 314-72500/60-2 pro zabezpečení, prozatímní správu a realizaci některého majetku, který zajišťoval nebo který nabýval stát, jež byla uveřejněna ve Sbírce instrukcí pro orgány národních výborů, ročník 1960 v částce 23-24 pod pořadovým číslem 85. Tato směrnice, která nabyla účinnosti 1. 1. 1961, se vztahovala dle článku 1 odst. 1 i na majetek, který nabýval stát výrokem soudu o propadnutí jmění. Při převodu předmětné nemovitosti na Ing. J. K. byl porušen jednak článek 30 této směrnice, který Ing. K., tehdy jako důstojníka na Ministerstvu vnitra, vylučoval z možnosti užívání a nákupu věcí z takového majetku, jednak i článek 29 v souvislosti s článkem 22 směrnice, neboť nemovitost byla Ing. K. prodána za cenu, která odpovídala přibližně jedné polovině ceny stanovené podle článku 22 směrnice. Krajský soud doplnil, že pohled judikatury na to, zda i takové interní normativní směrnice, upravující nabývání věcí od státu, vydané k tomu příslušným orgánem státní správy, které nebyly ve Sbírce zákonů oznámeny, jsou či nejsou platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyl po dobu několika let sjednocený. Závěr, že se platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. rozumí i takové interní normativní směrnice, byl zastáván například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 1222/96 (toto rozhodnutí se týká konkrétně v dané věci posuzované směrnice Ministerstva financí z 13. 12. 1960 č. 314-72500/60-2) nebo ve věci sp. zn. 28 Cdo 164/2000. Naopak závěr, že skutková podstata nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy postihuje pouze ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných právních předpisů, tedy právních norem publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů, byl Nejvyšším soudem zastáván např. v rozsudku ve věci sp. zn. 23 Cdo 1220/98. Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 561/99 ze dne 5. 11. 2002 (N 138/28 SbNU 201) uvedl, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. obsahuje dvě skutkové podstaty. Jedná se v prvé řadě o nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, jež postihuje ty případy, kdy nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy platných předpisů, tedy právních norem publikovaných, resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů. Dále jde o protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni a ke zvýhodnění došlo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, eventuálně i tehdy, kdy při prodeji nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou