I.ÚS 323/17

Stěžovatelce vznikl závazek z titulu poskytnutého úvěru na základě smlouvy o úvěru uzavřené v roce 2012 s Komerční bankou a.s. (dále jen "banka"). Posléze stěžovatelka uzavřela s bankou dohodu o způsobu splácení, avšak navzdory tomu podala banka žalobu na zaplacení. Dne 20. 1. 2014 vydal Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") platební rozkaz č. j. 28 C 395/2013-21, který stěžovatelka údajně na radu právního zástupce banky nenapadla odporem, aby svůj dluh nenavyšovala o další náklady.

Na základě tohoto vykonatelného platebního rozkazu nařídil okresní soud k návrhu banky provedení exekuce k vymožení pohledávky. Stěžovatelka podala dne 7. 7. 2014 návrh na zastavení exekuce, s tím, že řádně platí dohodnuté splátky a že banka nerespektovala jejich dohodu o změně obsahu závazku ve způsobu splácení. Napadeným usnesením ze dne 1. 10. 2015 okresní soud tento návrh zamítl jako nedůvodný, neboť dohoda o splátkovém kalendáři byla uzavřena ještě před vydáním exekučního titulu ze dne 20. 1. 2014 a vydáním tohoto exekučního titulu pozbyla účinnosti, takže k ní nebylo možné v exekučním řízení přihlížet. Pokud jde o ústní dohodu ze dne 20. 3. 2014, tu stěžovatelka nesplnila, ztratila tedy výhodu splátek a byla bez dalšího povinna uhradit bance zbytek dlužné částky, což však neučinila. Rozhodnutí okresního soudu bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").

Dne 16. 8. 2016 napadla stěžovatelka usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo dle jejího názoru přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To spatřovala v tom, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, důkazy nebyly správně hodnoceny, odvolací soud učinil zcela opačné rozhodnutí než v jiné naprosto obdobné věci a nezodpověděl důležité právní otázky.

Usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 5. 12. 2016, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro vady. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v § 237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn. Odkázala-li stěžovatelka ohledně předpokladu přípustnosti dovolání pouze na ustanovení § 237 o. s. ř. a konstatovala, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci (nesprávné hodnocení důkazů, nedostatečně zjištěný skutkový stav, nevypořádání se s právními otázkami), v konečném důsledku nemohla tímto způsobem zvolit alespoň jedno z hledisek přípustnosti dovolání obsažené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že námitky spočívající v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu ani namítané vady důkazního řízení (samy o sobě) přípustnost dovolání založit nemohou.

Ve své ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2017 stěžovatelka tvrdí, že ve skutkově a důkazně totožné věci týkající se její pohledávky z kreditní karty rozhodl stejný senát krajského soudu zcela opačně, tj. vyhověl návrhu na odklad exekuce a na její návrh exekuci zastavil jako neoprávněnou. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatelka dobrovolně plnila a pochybení bylo od samého počátku na straně banky. Takové rozdílné rozhodování je dle názoru stěžovatelky v rozporu se zásadami předvídatelnosti a legitimního očekávání, s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s ustanovením § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K dalšímu porušení jejího práva na spravedlivý proces a také obecného principu zakotveného v článku 4 odst. 4 Listiny došlo tím, že jí v předmětné věci soudy neposkytly ochranu proti šikanóznímu exekučnímu návrhu banky, který představoval zneužití práva, nezkoumaly splnění základních podmínek pro nařízení exekuce a ignorovaly dobrovolné hrazení závazku z její strany. Kromě toho odvolací soud porušil princip rovnosti a zákazu diskriminace, neboť nepřihlédl ke skutečnosti, že závazek mezi ní a bankou byl závazkem mezi spotřebitelem, tj. slabší stranou, a podnikatelem. Soudy svými rozhodnutími konečně zasáhly i do jejího vlastnického práva, jelikož exekuci nezastavily a neochránily ji před dodatečnými náklady, v důsledku čehož je jí nadále neoprávněně krácena mzda. Pokud jde o Nejvyšší soud, ten se podle stěžovatelky dopustil odepření spravedlnosti, neboť její dovolání splňovalo veškeré náležitosti ve smyslu § 241 odst. 2 o. s. ř., a porušil svoji povinnost ochránit ji před zásahem do jejích základních práv.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že senát Nejvyššího soudu odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, konkrétně pro nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nedostatečné vylíčení důvodu dovolání. Ze spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-město Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se ve svém dovolání omezila na doslovnou citaci ustanovení § 237 o. s. ř. (viz bod 3), aniž by jakkoliv konkretizovala, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti je naplněn. Její dovolání tedy skutečně neobsahovalo bližší vymezení konkrétního důvodu přípustnosti dovolání, jak vyžaduje ustanovení § 237 o. s. ř. a relevantní judikatura Ústavního soudu, a to ani explicitně, ani implicitně. Z textu jejího dovolání dále nevyplývá, že by před Nejvyšším soudem namítala porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15).

Ústavní soud tak uzavírá, že nehledě na povinnost Nejvyššího soudu volit při posuzování dovolání postup vstřícnější k právu na soudní ochranu, stěžovatelčino dovolání vskutku nevyvolávalo pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015). Nejvyšší soud tedy jeho odmítnutím neporušil právo stěžovatelky na přístup k soudu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny, a tak ústavní stížnost v části směřující proti tomuto rozhodnutí posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o napadená usnesení krajského a okresního soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu zhodnotil jako nepřípustnou.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.