I.ÚS 3357/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3357/19 ze dne 9. 6. 2020 U 13/100 SbNU 590 Námitka podjatosti a nezákonnosti soudce vznesená právním zástupcem účastníka občanského soudního řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Dušana Dvořáka, advokáta, se sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2019 č. j. 32 ICm 3260/2016-967 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. září 2019 č. j. 13 VSOL 564/2019-1200, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 16. října 2019 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces stěžovateli zaručená čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ochrana vlastnického práva založená čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dne 18. května 2020 stěžovatel ústavní stížnost doplnil o další argumentaci podpořenou zejména vybranou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se (obecně) podjatosti soudců a o výsledky průzkumu veřejného mínění, který si zadal ohledně modelového případu obdobného projednávané věci. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel je jako advokát procesním zástupcem Ing. Lee Loudy (dále jen "insolvenční správce"), který vykonává funkci insolvenčního správce dlužnice Správa pohledávek OKD, a. s., IČ: 268 63 154 (dále jen "dlužnice") a je jedním z žalobců v řízení o odpůrčí žalobě o určení pravosti a výše pohledávek vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen jako "soud prvního stupně") pod sp. zn. 32 ICm 3260/2016 (dále jen "incidenční spor"); incidenční spor je jedním z incidenčních sporů v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016 (dále též jen "kmenové insolvenční řízení"). 3. V rámci incidenčního sporu se dne 29. března 2019 konalo u soudu prvního stupně jednání, v jehož průběhu došlo k tomu, že stěžovateli (v postavení procesního zástupce insolvenčního správce) byla napadeným usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. března 2019 č. j. 32 ICm 3260/2016-967 uložena postupem dle § 53 o. s. ř. pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč z důvodu opakovaného neuposlechnutí příkazu soudu a rušení pořádku v soudní síni, čímž měl stěžovatel narušit průběh daného soudního jednání. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení soudu prvního stupně původně obsahovalo nesprávné datum vydání tohoto usnesení "30. dubna 2019", které bylo opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. června 2019 č. j. 32 ICm 3260/2016-1152 opraveno na správné datum "29. března 2019". Dle obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že během uvedeného soudního jednání došlo k verbální konfrontaci mezi stěžovatelem a soudkyní soudu prvního stupně JUDr. Simonou Pittermannovou (dále též jen "soudkyně"), jejíž příčinou byla situace, kdy soudkyně umožnila stěžovateli nahlédnout do listiny jakožto provedeného důkazu, přičemž měl stěžovatel v podkladech soudkyně zahlédnout již předpřipravený (rozepsaný) rozsudek ve věci samé, což u něj vzhledem k významu sporu a k tomu, že ve věci nebylo dokončeno dokazování, vyvolalo překvapení a negativní reakce; stěžovatel se dožadoval nahlédnutí do údajně předpřipraveného rozsudku, trval na vysvětlení soudkyně, požadoval, aby soudkyně umožnila nahlédnutí do daného dokumentu dalším v soudní síni přítomným osobám, nebo aby přivolala justiční funkcionáře. Stěžovatel se přes opakované žádosti soudkyně odmítal usadit na vyhrazené místo a nereagoval na odejmutí slova soudkyní. Popisovaná situace trvala přibližně 11 minut, byla ukončena přivoláním justiční stráže a vyvedením stěžovatele z budovy soudu a přerušením jednání. Soud prvního stupně napadené usnesení o pořádkové pokutě odůvodnil odkazem na příslušná zákonná ustanovení, tj. § 117 odst. 1 o. s. ř. (v usnesení mylně jako "§ 17 odst. 1") upravující roli předsedy senátu při řízení průběhu soudního jednání a § 53 o. s. ř. upravující pořádková opatření; soud prvního stupně jednání stěžovatele subsumoval pod skutkovou podstatu rušivého jednání obsaženou v § 53 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti napadenému usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel obsáhlé odvolání, ve kterém ohledně podstaty střetu se soudkyní argumentoval snahou o ochranu zájmů klienta a důsledné naplnění požadavků vyplývajících ze zásad ústavně garantovaného spravedlivého procesu, který má přednost před povinností řídit se pokyny soudu, pokud tyto nejsou činěny se záměrem nestranně a bez průtahů věc projednat. Dále stěžovatel argumentoval zmatečností napadeného usnesení způsobenou tím, že o něm rozhodl nezákonný soudce, jelikož soudkyni, resp. soudnímu oddělení, ve kterém soudkyně působí, byl incidenční spor přidělen nezákonně v důsledku nedovolené změny rozvrhu práce u Krajského soudu v Ostravě (změna č. 5, Spr 1724/2016). Stěžovatel dále odkázal na námitku podjatosti soudkyně, kterou již předtím v incidenčním sporu vznesl insolvenční správce a o které nebylo v době podání odvolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně rozhodnuto; přitom měla soudkyně dle stěžovatele již při daném jednání konaném dne 29. března 2019 postupovat v rozporu s § 15b odst. 1 o. s. ř., jelikož nepředložila námitku podjatosti svému nadřízenému soudu a činila i jiné úkony než ty, co nesnesou odkladu. Vrchní soud v Olomouc (dále též jen jako "odvolací soud") usnesením ze dne 20. září 2019 č. j. 13 VSOL 564/2019-1200 o odvolání stěžovatele rozhodl tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že z přepisu audiozáznamu z předmětného jednání soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatelovo chování významně porušovalo zásadu důstojnosti soudního jednání, úcty k soudu a rušilo pořádek v soudní síni tak, že jednání nemohlo pokračovat, a bylo tudíž předčasně ukončeno. Odvolací soud zmiňované chování stěžovateli vytkl jako nepřijatelné a překračující přípustné hranice. Za možné právní prostředky stěžovatelem tvrzeného stavu označil stížnost dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a podnět k veřejnému ochránci práv (dle § 9 a násl. ve spojení s § 1 odst. 10 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též jen "NSS") ze dne 9. února 2016 sp. zn. Nao 323/2015, v němž NSS posuzoval případ, kdy právní zástupce účastníka soudního řízení při nahlížení do spisu nalezl v něm založený pracovní návrh meritorního rozsudku ještě před jednáním, které bylo ve věci nařízeno. NSS v uvedené věci s podrobným odůvodněním shledal, že daný postup přípravy rozsudku není sám o sobě nepřijatelný a není automatickým důvodem pro závěr, že jsou soudci daného senátu správního úseku ve věci podjatí. Odvolací soud dále nesouhlasil s námitkou nezákonnosti stěžovatelem napadnuté změny rozvrhu práce u soudu prvního stupně, kterou označil za transparentní a učiněnou "pro futuro", přičemž vyslovil názor, že pravidlo jednotnosti insolvenčního řízení ve smyslu § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), není součástí ústavních záruk. Námitka podjatosti soudkyně vznesená insolvenčním správcem, na kterou stěžovatel v odvolání taktéž odkazoval, pak již byla v době rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání stěžovatele proti napadenému usnesení soudu prvního stupně rozhodnuta tak, že tato je nedůvodná a soudkyně vyloučena z projednání incidenčního sporu není. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud před vlastním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který ačkoli nebyl přímo účastníkem řízení, v jehož průběhu byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, je osobou, ohledně jejichž práv a povinností bylo soudy pravomocně rozhodnuto, neboť pořádková pokuta uložená dle § 53 odst. 1 o. s. ř. je sankcí za deliktní jednání a je opatřením orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I když rozhodnutí o pořádkové pokutě je nemeritorním rozhodnutím, toto je způsobilé bezprostředně, a za určitých ok