I.ÚS 3394/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3394/23 ze dne 7. 5. 2024 Rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Stiblika, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 1357/2023-239, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 412/2022-159, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2022, č. j. 24 C 55/2021-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Městský soud v Praze výrokem III. rozsudku ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 412/2022-159, porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III. tohoto rozsudku se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu dopravy zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního (přestupkového) řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy sp. zn. S-MHMP 106158/2017 ODA-TAX. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem konstatoval, že Magistrát hlavního města Prahy porušil zákon, když v řízení vedeném se stěžovatelem nevydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě, žalovanou částku však stěžovateli nepřiznal. Obvodní soud totiž shledal, že význam řízení pro žalobce byl nepatrný, a proto se žalobci dostatečné satisfakce dostane již samotným konstatováním porušení povinnosti správních orgánů vydat rozhodnutí v přiměřené době. Vedlejší účastnici však soud uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu částečně potvrdil, změnil jej pouze co do výše stěžovateli přiznaných nákladů řízení a rozhodl zároveň, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Městský soud se zabýval zásadní odvolací námitkou stěžovatele, a sice závěrem o nepatrném významu posuzovaného řízení pro stěžovatele a ztotožnil se se závěry soudu I. stupně, že konstatování porušení práva je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vedením posuzovaného řízení vznikla. Stěžovatel se mohl spolehnout na mechanismus, kdy advokát, který jej stejně jako stovky dalších řidičů taxislužby v Praze, využívajících platformu UBER, zastupoval v přestupkovém řízení, vypořádá prostřednictvím svého účtu uložené peněžité sankce, tj. že se vedení přestupkového řízení neprojeví v jeho poměrech nejistotou ohledně uložení, resp. výše peněžité sankce, kterou by měl ze svých prostředků uhradit. Výsledek přestupkového řízení pak nebyl pro stěžovatele významný ani z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy. O nákladech odvolacího řízení městský soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") - stěžovatel se sice ubránil odvolání vedlejší účastnice, neprosadil však své odvolání. Vzhledem k částečnému úspěchu obou účastníků v odvolacím řízení tedy odvolací soud rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 4. Následné dovolání stěžovatele i vedlejší účastnice Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 a 3 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odmítl jako nepřípustné, včetně dovolání stěžovatele proti výrokům o nákladech odvolacího řízení podaného dle nesprávného poučení soudu II. stupně. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu s tím, že tento výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 5. K jednotlivým stěžovatelem vzneseným otázkám Nejvyšší soud uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkumu odvolacím soudem. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se ale v případě stěžovatele nestalo. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v dovolacím řízení jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění. 6. Přípustnost dovolání není dle Nejvyššího soudu založena ani otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele [§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Městský soud dospěl k závěru, že význam předmětu řízení byl pro stěžovatele pouze nepatrný. Svědčily tomu konkrétní okolnosti věci, mimo jiné, že pokuta a náklady správního řízení byly hrazeny z účtu právního zástupce stěžovatele, stejně jako v obdobných případech provozovatelů dopravní služby pomocí aplikace Uber. Uznal-li tedy po řádném vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele městský soud, že je dostačující formou zadostiučinění pouze konstatování porušení práva, je takový závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která ji ustáleně považuje za plnohodnotnou formu morální kompenzace. 7. Nejvyšší soud se vyjádřil rovněž k námitce týkající se způsobu formulace výroku městským soudem, či k posouzení povahy kontrolního řízení dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole. Nejvyšší správní soud přitom potvrdil, že doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež správnímu řízení předcházela, a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023) se do posouzení přiměřenosti délky řízení nezapočítává. Konečně námitku nezákonně získaných přípisů UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. vyhodnotil Nejvyšší soud jako případnou vadu řízení, kterou by se však mohl zabývat pouze v případě, shledal-li by dovolání přípustným, což se ale v tomto případě nestalo. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel první částí ústavní stížnosti napadá výhradně výroky městského a Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení před nimi, neboť je nepřiznaly ani jednomu z účastníků řízení. Odvolává se přitom na judikaturu Ústavního soudu, podle které nelze hovořit o bagatelnosti nákladů řízení a příslušenství tam, kde tyto náklady vyvolá svým postupem stát a tyto náklady jsou pak fakticky přenášeny na poškozeného, který se proti státu brání a je v základu věci úspěšný. Rozhodly-li tedy nyní soudy odlišně, jsou podle stěžovatele jejich závěry překvapivé a naprosto popírající princip úspěchu ve věci tak, jak byl vysloven pro obdobná řízení v konstantní judikatuře. 9. Stěžovatel odkazuje na obdobnou věc, ve které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 1125/23. I tehdy šlo o posouzení úspěchu a neúspěchu obou účastníků kompenzačního řízení, kdy poškozený podal odvolání do výše finančního nároku a žalovaný stát podal odvolání do základu věci (tvrdil, že nemajetková újma nevznikla) a výsledkem byl rozsudek odvolacího soudu konstatující porušení práva. Ústavní soud s odkazem na ustálenou judikaturu konstatoval, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu (dále viz nález ze dne ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 649/22, či ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20). Stěžovate