I.ÚS 3636/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3636/17 ze dne 22. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti stěžovatele 1. E. P., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, č. j. 6 Tdo 640/2017-146, a ústavní stížnosti stěžovatele 2. V. E., zastoupeného Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem se sídlem Anenská 366, Šenov u Nového Jičína, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017, č. j. 6 Tdo 640/2017-146, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 4 To 40/2016-6251 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2016, č. j. 77 T 8/2014-5877, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Dne 21. 11. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele 1. E. P. (evidována pod sp. zn. I. ÚS 3636/17), jíž se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Dne 29. 11. 2017 Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení od stěžovatele 2. V. E. (evidován pod sp. zn. I. ÚS 3728/17) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. 2. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, tedy jde o věci, které spolu skutkově souvisejí a jednotlivými stěžovateli (obviněnými, resp. odsouzenými) je namítán obdobný zásah do práva na spravedlivý proces, práva na lidskou svobodu a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů veřejné moci v trestním řízení, rozhodl dne 5. 12. 2017 I. senát Ústavního soudu o spojení těchto ústavních stížností ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 3636/17. 3. Z ústavních stížností a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující. 4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. 77 T 8/2014-5877, byl stěžovatel 1. E. P. uznán vinným (ad I.) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a (ad II.) přečiny zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel 2. V. E. a další dva spoluobvinění (ad I.) byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a společnost EXPAND SERVICES, s.r.o. (ad I.) pomocí k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. 5. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustili skutky popsanými ve skutkové větě rozhodnutí. 6. Stěžovatel 1. za uvedené trestné činy a sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 21 T 96/2013, a který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, podle § 240 odst. 3 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 7. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále tomuto stěžovateli 1. uložen trest propadnutí části majetku (nemovitostí a finanční hotovosti) a podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí specifikovaných věcí. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 21 T 96/2013, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. 8. Stěžovatel 2. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 9. O odvoláních státního zástupce, podaného ve prospěch společnosti EXPAND SERVICES, s. r. o., do výroku o trestu, a obviněných, napadajících výroky týkajících se jejich osob, proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 4 To 40/2016-6251, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného P. O. a státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci obviněnému P. O. a ve výroku o uloženém peněžitém trestu obviněné EXPAND SERVICES s.r.o. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uložil obviněnému P. O. trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (třídičky tabáku). Odvolání stěžovatelů podle § 256 tr. ř. zamítl. 10. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2017, č. j. 6 Tdo 640/2017-146, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatelů 11. V ústavní stížnosti stěžovatel 1. podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11. odst. 5 a čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 12. Stěžovatel vychází ze znění čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Soud tedy nemůže rozšiřovat daňovou povinnost daňového subjektu nad zákonný rámec. Podle § 8 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřební dani (správně o spotřebních daních), ve znění účinném k datu páchání trestné činnosti, daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropské unie nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropské unie. Podle § 101 odst. 1 zákona o spotřebních daních jsou předmětem daně tabákové výrobky, kterými je i tabák ke kouření. Tím se podle odst. 3 písm. c) rozumí 1. tabák řezaný, popřípadě jinak dělený, kroucený nebo lisovaný do desek, a který je možné kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, 2. tabákový odpad upravený pro prodej konečnému spotřebiteli, který nespadá pod písmeno a) nebo b) a který je možné kouřit. Zákon o spotřebních daních tedy ukládá daňovou povinnost při dovozu tabákového odpadu při splnění dvou podmínek: a) úprava tabákového odpadu pro prodej konečnému spotřebiteli a b) možnost kouřit takový tabák. Obecné soudy však shledaly stěžovatele vinným skutkem pod bodem I. výroku rozsudku v množství tabákového odpadu dovezeného na území České republiky a nikoli v množství tabákového odpadu upraveného konečnému spotřebiteli a způsobilého ke kouření, jak definuje zákon o spotřebních daních. Tím podle názoru stěžovatele soudy rozšířily daňové povinnosti stěžovatele nad rámec zákona o spotřebních daních, což je ve smyslu uvedeného ustanovení Listiny nepřípustné. 13. V ústavní stížnosti stěžovatel 2. navrhoval zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Poukazuje na dotčení jeho ústavně zaručených práv uvedených v čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny. 14. Stěžovatel podrobně uvádí jednotlivé skutkové okolnosti, které nalézací soud uvedl v odůvodnění rozsudku, a z nichž dovodil stěžovatelův podíl na páchané trestné činnosti. Stěžovatel tvrdí, že výrok o vině neobstojí, má-li být respektována zásada presumpce neviny. Závěr o tom, že stěžovatel tabák řezal, sušil, parfémoval, provětrával a balil do pytlů, jak je mu kladeno za vinu, není podložen ani jediným důkazem. Chybí i důkaz o tom, že přepravou tabáku z Itálie do České republiky se stěžovatel úmyslně podílel na uvedené trestné činnosti. Z důkazů vyplynulo, že celý projekt řídil stěžovatel 1., nelze z nich však dovodit žádný vzájemný kontakt se stěžovatelem 2. Stěžovatel 2. dostával zaplaceno od společnosti EXPAND SERVICES, s. r. o., za uskutečnění dodávek bez ohledu na náklad. Nalézací soud si učinil sám úsudek o tom,