I.ÚS 376/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 376/23 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Evžena Sucha, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 26 Cdo 2349/2022-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 72 Co 418/2021-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. května 2021 č. j. 23 C 58/2020-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Vedlejší účastník se žalobou po stěžovateli domáhal vyklizení bytu specifikovaného v napadeném rozsudku. 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci spolu uzavřeli nájemní smlouvu, přičemž nájemní vztah skončil výpovědí ze strany vedlejšího účastníka s ohledem na skutečnost, že stěžovatel zvlášť závažným způsobem porušil povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Stěžovatel byt nevyklidil a nepředal vedlejšímu účastníkovi, tj. užíval byt bez právního důvodu. Nárok vedlejšího účastníka shledal oprávněný. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud považoval skutková zjištění, jakož i následný právní závěr obvodního soudu, za správný a pro stručnost na ně v podrobnostech odkázal. 5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítnuto. Otázku, kdy může soud jednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, posoudil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudu, který i přes doložení lékařské zprávy doručené soudu bezprostředně před jednáním soudu dne 19. 5. 2021 jednal v jeho nepřítomnosti, mu bylo odepřeno právo domáhat se svého práva před soudem, resp. vyjádřit se při jednání k tvrzením uvedeným v žalobě. Jeho podání mělo být posouzeno jako žádost o odročení jednání, byť zčásti neúplná. Stěžovatel trvá na tom, že byly splněny podmínky pro odročení jednání dle § 119 odst. 1 občanského soudního řádu. V souvislosti s tím stěžovatel uvádí, že je právním laikem, který nebyl v řízení zastoupen a předmětem řízení je vyklizení bytu, který slouží k uspokojování bytových potřeb. Ohledně omluvy neúčasti u soudního jednání poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1030/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2839/2008. 7. Obecným soudům též vytýká nesprávnost posouzení otázky existence právního titulu, na jehož základě užíval předmětný byt. I přes vypovězení nájemní smlouvy má stěžovatel za to, že mezi ním a vedlejším účastníkem byla konkludentně uzavřena nová nájemní smlouva, a to v souladu s § 546 občanského zákoníku. 8. Rozsudek městského soudu, jakož i Nejvyššího soudu, považuje za nedostatečně odůvodněný (§ 157 odst. 2 občanského soudního řádu), neboť v něm není uvedeno, jak byla věc posouzena po právní stránce. Ohledně řádného odůvodnění rozhodnutí poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13, N 31/72 SbNU 365 a ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11, N 126/61 SbNU 831 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Městský soud se žádným způsobem nezabýval možností konkludentního uzavření nové nájemní smlouvy, přestože i stávající judikatura tuto možnost připouští. Nedostatečnost odůvodnění vidí též v případě splnění podmínek k projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele. 9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že zatímco údajné neprokázání existence důvodů pro odročení jednání před obvodním soudem bylo hodnoceno k tíži stěžovatele a vedlo k projednání věci bez jeho přítomnosti, na hodnocení splnění procesních povinností vedlejšího účastníka nebyly kladeny tak přísné nároky, čímž byla porušena rovnost účastníků řízení. 10. Zjištěný skutkový stav měl být právně posouzen i s ohledem na § 2230, resp. § 2285 občanského zákoníku, analogicky i na nájem sjednaný na dobu neurčitou především s přihlédnutím k ochraně práv nájemce bytu jako slabší smluvní strany. Současně měl být posouzen i z hlediska splnění podmínek dle § 2238 občanského zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 26 Cdo 2154/2020). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 13. Ústavní soud, v intencích shora uvedeného, přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí adekvátně odůvodnily, včetně stěžejních úvah, kterými byly vedeny, a aplikovaných zákonných ustanovení. Závěry nevykazují prvky svévole, přepjatého formalismu ani extrémní nespravedlnosti. 14. Podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Ústavní soud při výkladu § 101 odst. 3 občanského soudního řádu setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout (srovnej např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2501/17 bod 8.). Přehlédnout nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročovat nařízená jednání není pravidlem, nýbrž výjimkou z obecného principu, že soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání [srov. nález ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17 (N 172/86 SbNU 773), bod 17]. V neposlední řadě je třeba důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3366/21). 15. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo nařízeno jednání před obvodním soudem na den 19. 5. 2021. Předvolání k jednání bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 7. 1. 2021, tj. více než čtyři měsíce před konáním jednání. V den nařízeného jednání byla