I.ÚS 3802/16

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. listopadu 2016, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2012 č. j. 73 Cm 352/2007-209 uložil žalovaným 1/ Míla Praha, spol. s r. o. a 2/ Miloslavě Eliášové povinnost zaplatit stěžovatelce 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), první žalované částku 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k druhé žalované (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.).

Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky, jež směřovalo proti výroku V., i žalovaných, usnesením ze dne ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 7 Cmo 548/2012-268 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu proti první žalované v plném rozsahu a proti druhé žalované co do 140 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. až IV.)

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. srpna 2016 č. j. 29 Cdo 1533/2015-304 odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. proto, že dovolání nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť na stěžovatelkou předestřenou otázkou procesního práva napadené rozhodnutí co do výsledku nespočívalo (jiné řešení nebylo způsobilé ovlivnit výsledek sporu).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její právní předchůdce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze dne 27. června 2007, domáhal zaplacení částky 540 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených splátek vyplývajících z Dohody o narovnání ze dne 8. ledna 2004. Stěžovatelka se stala účastnicí řízení na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. července 2009, uzavřené s původním žalobcem, který i navrhl, aby stěžovatelka do řízení vstoupila na jeho místo. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009 č. j. bylo připuštěno, aby do řízení místo žalobce vstoupila stěžovatelka s odkazem na ustanovení § 107a o. s. ř. Porušení tvrzených práv stěžovatelka spatřuje zejména v nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 200e o. s. ř., odkazujícího na ustanovení § 94 o. s. ř., přičemž intenzita porušení těchto norem podústavního práva ze strany Vrchního soudu v Praze podle názoru stěžovatelky zjevně a neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Usnesení Vrchního soudu stěžovatelka dále vytýká jeho překvapivost a nepředvídatelnost, kterou nemohla předpokládat. Za nespravedlivé pak stěžovatelka pokládá, že byla nucena na náhradě nákladů řízení uhradit žalovaným částky 200 680 Kč a 151 801 Kč, aniž by sama jakkoli zavinila negativní výsledek sporu. Nejvyšší soud pak podle názoru stěžovatelky, přestože v odůvodnění svého usnesení uvedl, že považuje závěr odvolacího soudu o povaze řízení (jeho "nespornost") za nesprávný, neučinil z tohoto právního posouzení žádné závěry, které by vedly k nápravě závadného stavu, a i tímto postupem mělo dojít k porušení namítaných práv.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Vrchní soud v Praze se celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval, včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že jakkoliv lze stěžovatelce přisvědčit, že řízení v projednávané věci, vedené o nároky z dohody o narovnání, není řízením podle § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a spadající pod § 200e o. s. ř. (v témže znění), neměl nesprávný úsudek odvolacího soudu (o povaze řízení) vliv na výsledek sporu (závěr odvolacího soudu, podle něhož nesvědčí-li stěžovatelce aktivní věcná legitimace, je na místě žalobu zamítnout) a odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud rovněž konstatoval, že stěžovatelka se mýlí, pokud dovozuje, že odvolací soud ji byl povinen poučit postupem podle § 118a o. s. ř. o tom, že může podle § 107a o. s. ř. navrhnout, aby do řízení vstoupil (jako aktivně věcně legitimovaná osoba) původní žalobce. Podle závěru učiněného dovolacím soudem, takovéto poučení by v posuzované věci vybočovalo z mezí procesních pravidel sporu, a i podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu oslabovalo úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládalo nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.

Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

Ústavní soud v projednávané věci nezjistil mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.