I.ÚS 384/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 384/09 ze dne 3. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 35 T 15/2001, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 5 To 100/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, 5 tr. zák., jehož se měl dopustit způsobem popsaným v bodě I. napadeného rozsudku a dále i návodem k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit způsobem popsaným v bodě II. rozsudku. Na podkladě toho byl stěžovatel odsouzen podle § 250b odst. 5 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců nepodmíněně. V následujících výrocích napadeného rozsudku nalézacího soudu byl (mj.) stěžovatel zproštěn obžaloby. Odvolací soud potom napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body I., VI., VII., VIII., IX., XI., XIII., XV., XVI., XVII., XVIII., XIX. a XXI. ohledně všech obžalovaných, kterých se tyto body dotýkají, pod bodem X. ohledně obžalovaných Ing. P. K. (v rozsudku uvedené G.), Ing. S. M. a Ing. R. P., a ve výroku o trestech. Podle § 259 odst. 3 tr.ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje za návod k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výrokové části o vině v bodě II. nezměněn, podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců nepodmíněně. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal především následující procesní vady v řízení před soudem prvního stupně. 1) Stěžovatel namítal porušení § 207 odst. 2 tr. ř., neboť nalézací soud přečetl výpověď obžalovaných (S. M. a Ing. P. G.) jako důkaz v hlavním líčení, což je nezákonné; šlo o jejich výpovědi jako svědků ještě před jejich obviněním. 2) Stěžovatel dále namítal existenci výpovědí advokátů, advokátních koncipientů a zaměstnanců banky, i když nebyli zbaveni mlčenlivosti. 3) Stěžovatel nebyl v konkrétním případě v hlavním líčení poučen nalézacím soudem. 4) Obhájce Ing. R. P. se účastnil krátkodobě hlavního líčení, ač věc jeho klienta byla vyloučena k samostatnému projednání. 5) Nalézací soud vyhověl námitce advokátky JUDr. R. ohledně protokolace, nicméně formálně nepostupoval dle § 57 odst. 1 tr. ř. 6) Nalézací soud upozornil svědka Mgr. L. K. v konkrétním případě, že na otázku nemusí odpovídat, což trestní řád nedovoluje; pokud byl dotaz shledán právně nezávadným, pak bylo zákonnou povinností svědka na daný dotaz odpovědět. Odvolacímu soudu stěžovatel zejména vytkl, že nezrušil napadené rozhodnutí nalézacího soudu a nenařídil opakování hlavního líčení ve smyslu § 259 odst. 1 tr. řádu, byť v předchozím řízení u prvního soudu shledal vady. Odvolacímu soudu stěžovatel konečně vytýká - jako nezákonné a protiústavní - uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to i s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení. Stěžovatel konečně navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. III. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po věcné stránce se s ústavní stížností neztotožňuje. Pokud pak došlo k formálnímu porušení procesních pravidel řízení, s touto skutečností se Vrchní soud v Olomouci kvalifikovaně a v úplném rozsahu vypořádal. K tvrzení o porušení § 207 odst. 2 tr. ř. prohlásil, že k výpovědím Ing. S. M. a Ing. P. G. (nyní K.) soud při hodnocení důkazů nepřihlížel, což je zřejmé z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35T 15/2001; to konkrétně z č.l. 118 a č.l. 132 rozsudku, kde je jednoznačně uvedeno, ze kterých výpovědí jmenovaný soud vycházel, přičemž výpovědi, kterými stížnost argumentuje, se zde nenacházejí. Pokud jsou na č.l. 311 uvedeny výpovědi Ing. P. a Ing. M., jedná se o nepřesnost v odůvodnění, neboť místo výrazu svědek mělo být uvedeno obžalovaný; navíc se jednalo o argumentaci k bodu výroku rozsudku, pro který byli obžalovaní zproštěni viny, takže je zřejmé, že k újmě na jejich právech dojít nemohlo. S otázkou povinnosti mlčenlivosti advokátů, koncipientů a zaměstnanců banky se vypořádal jak Krajský soud v Ostravě, tak zejména Vrchní soud v Olomouci; v podrobnostech na odůvodnění těchto rozhodnutí nalézací soud odkázal. Kromě toho prý předmětná problematika nemá prakticky žádný vztah ke stěžovateli. Stejně tak nemá žádný praktický dopad argument, že v jednom případě údajně nedošlo k poučení obžalovaných v průběhu hlavního líčení (pozn.: ve skutečnosti poučení být mohli, ale v protokolu z jednání se to neobjevilo, což již nelze ověřit). Obžalovaní však byli v této věci poučováni při svých opakovaných výsleších mnohokrát, jak v přípravném řízení, tak i v průběhu hlavního líčení. Kromě toho měli obhájce a navíc se jednalo o osoby vysokoškolsky vzdělané, takže nelze pochybovat o tom, že svá práva velmi dobře znali. Stejně tak nemohla mít na rozhodnutí vliv skutečnost, že se obhájce Ing. R. P. účastnil krátkodobě hlavního líčení, ač věc jeho klienta byla vyloučena. Krajský soud poukázal na to, že hlavní líčení je veřejné a navíc po opětovném spojení věci by obhájce měl stejně právo nahlédnout do spisu či obdržet protokol z hlavního líčení. Rovněž doplnění protokolu dle požadavku obhájkyně JUDr. R. namísto formálního rozhodování nemělo na průběh řízení vliv. Podobně je tomu i u ojedinělého upozornění svědka na to, že nemusí odpovídat na otázku obžalovaného, přičemž takový postup trestní řád nezakazuje. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení předmětného rozhodnutí, v němž se jako soud odvolací ve smyslu ustanovení § 252 tr. ř. s uplatněnými námitkami vypořádal. Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli (jeho právnímu zástupci) k případné replice, leč bezvýsledně. IV. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a s údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V. 1) Z obsahu stížnosti vyplývá, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, opakují to, co stěžovatel uplatnil mj. v odvolání, kterými se odvolací soud již zabýval a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádal (srov. s. 59 a násl. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Proto na napadené rozhodnutí odvolacího soudu a na jeho odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně i projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní a neměl-li k ní Ústavní soud žádných výhrad (srov. metodologicky obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/09). Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti v podstatě ani konkrétn