I.ÚS 3844/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3844/12 ze dne 22. 5. 2013 N 92/69 SbNU 435 Ústavněprávní požadavek předvídatelnosti rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12 ve věci ústavní stížnosti FEROSTEEL, s. r. o., se sídlem Formánkova 1654/6, Praha 8 - Kobylisy, IČ 27420523, zastoupené Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou, se sídlem Macharova 376, Mělník, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 29 Co 9/2012-66, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci 13 238,20 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení, za účasti stěžovatelky a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Evžena Kučery, zastoupeného JUDr. Erikou Neumannovou, advokátkou, se sídlem Marie Cibulkové 356/34, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 29 Co 9/2012-66 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 29 Co 9/2012-66 se proto zrušuje. Odůvodnění I. 1. Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 5. 2011 č. j. 128 EC 124/2010-43 ve výroku I zamítl žalobu vedlejšího účastníka s návrhem na uložení povinnosti žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobci částku 13 238,20 Kč s přísl. Výrokem II uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13 714 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. 3. Předmětem řízení bylo tvrzené bezdůvodné obohacení, které podle žalobce získala žalovaná na jeho úkor tím, že si ponechala bednění Česká Doka, pronajaté jí žalobcem nájemní smlouvou z 21. 10. 2009 (v měsících prosinci 2009 a lednu 2010), ač mělo být vráceno po skončení nájmu dne 21. 11. 2009. Žalobce požadoval za uvedené měsíce obvyklé nájemné v celkové výši 68 688 Kč a po započtení částky 55 449,80 Kč, kterou měl on uhradit žalované podle dohody o započtení z 21. 10. 2009, vyfakturoval žalované bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu, tj. 13 382,20 Kč. Žalovaná (stěžovatelka) navrhla zamítnutí žaloby s tím, že si skutečně ponechala po skončení nájmu bednění žalobce, ke kterému uplatnila zadržovací právo podle § 175 občanského zákoníku, neboť měla vůči žalobci pohledávku ve výši 55 449,80 Kč. 4. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 21. 10. 2009 smlouvu o pronájmu bednění a téhož dne i dohodu o započtení vzájemných pohledávek, z níž žalobci vznikla povinnost zaplatit žalované (stěžovatelce) částku 55 449 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná po skončení nájmu k 21. 11. 2009 bednění žalobci nevydala a že žalobce dne 2. 9. 2010 vystavil žalované fakturu na částku 68 668 Kč jako bezdůvodné obohacení za měsíce prosinec 2009 a leden 2010. 5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v okamžiku skončení nájmu měla žalovaná vůči žalobci splatnou pohledávku ve výši 55 449 Kč, a proto právem uplatnila podle § 175 a násl. obč. zák. zadržovací právo k bednění, neboť jde o jednostranný akt zadržovatele k věci dlužníka. Nedodržení oznamovací povinnosti zadržovatele vůči dlužníku nemá podle soudu prvního stupně vliv na vznik zadržovacího práva, ale může mít jiné právní následky, např. nárok na náhradu škody. Z uvedených důvodů žalobě soud prvního stupně nevyhověl a s ohledem na procesní výsledek sporu uložil neúspěšnému žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (zastoupení žalované). 6. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl takto: "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 13 238,20 Kč s úroky z prodlení od 3. 9. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7% bodů, do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 004 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet advokátky JUDr. Eriky Neumannové." 7. Odvolací soud uvedl následující. Soud prvního stupně, ač zjistil správně a úplně skutkový stav věci, neposoudil jej správně, v souladu s § 175 a násl. občanského zákoníku; nezabýval se otázkou, kdy zadržovací právo, které žalovanému v době skončení nájmu svědčilo, zaniká. Podle § 180 odst. 1 občanského zákoníku se tak stane mj. zánikem pohledávky, kterou zadržení zajišťuje. V souzené věci se tak podle odvolacího soudu stalo v okamžiku, kdy výše bezdůvodného obohacení dospěla do částky 55 449,20 Kč, tedy do výše pohledávky, kterou žalovaný nepochybně vůči žalobci měl podle dohody o započtení ze dne 21. 10. 2009. Jestliže tedy žalobce požaduje zaplacení částky 13 238,20 Kč jako rozdílu mezi částkou 68 688 Kč, odpovídající výši dvou měsíčních nájmů včetně DPH sjednaných v nájemní smlouvě uzavřené účastníky dne 21. 10. 2009, a částkou 55 449,80 Kč, kterou se zavázal žalovanému uhradit, pak je žaloba po právu, neboť žalovaný nebyl oprávněn - vzhledem k výši své pohledávky - zadržet věc žalobce po dobu celých dvou měsíců. II. 8. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze pro porušení svých ústavně zaručených práv zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V konkrétnostech namítá v podstatě následující. 9. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu (i žalobce), že by jí vzniklo bezdůvodné obohacení v důsledku zániku zadržovacího práva v průběhu zadržení bednění. Stěžovatelce totiž detencí bednění žádný prospěch nevznikl, neboť bednění užívala v souladu s nájemní smlouvou jen do 21. 11. 2009 a poté je uskladnila; naopak jí vznikly náklady spojené s péčí o předmět zadržení. Proto názor odvolacího soudu nebyl racionálně (logicky) odůvodněn. Stěžovatelka konečně namítla, že jí bylo odepřeno právo se k názoru odvolacího soudu vyjádřit. 10. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který byl toliko po právní stránce hodnocen napadeným soudem jinak. 11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že stěžovatelka vyřešila svoji situaci nikoli uplatněním svého nároku civilní žalobou, ale detencí majetku vedlejšího účastníka v hodnotě značně převyšující její "pohledávku", a tedy zásahem do vlastnického práva vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. III. 12. Ústavní stížnost je důvodná. 13. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny a též se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména ustanovení čl. 6 odst. 1; tam se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. 14. Ústavní soud uvádí, že městský soud vyšel implicitně v napadeném rozsudku z názoru, že stěžovatelka bednění - které činila předmětem zadržovacího práva - užívala. 15. Jinak by totiž nemohl městský soud objektivně (racionálně) dospět k závěru, že stěžovatelce vzniklo bezdůvodné obohacení ze zadržení bednění. Pokud by totiž stěžovatelka bednění neužívala, nemohl by jí - z pouhého faktu jeho zadržení - vzniknout žádný majetkový prospěch, což naplňuje pojem bezdůvodného obohacení. Naopak, v případě neužívání předmětu zadržení by v souvislosti s jeho zadržením mohly vzniknout zadržiteli náklady. Podle § 178 občanského zákoníku: "Ohledně opatrování zadržené věci a úhrady nákladů s tím spojených má ten, kdo věc zadržuje, postavení, jaké má zástavní věřitel ohledně zástavy." To souvisí s ustanovením § 162 občanského zákoníku, které zástavnímu věřiteli ukládá povinnost starat se o věc s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením; vniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich náhradu. 16. Ústavní soud usuzuje, že závěr městského soudu není podepřen žádným důkazem, ba ani žádnou argumentací. 17. Městský soud uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. To je v rozporu se skutečností, neboť městský soud takové skutkové zjištění nepřijal (srov. odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně ani samotný žalobce před soudem prvního stupně či v odvolání netvrdil, že by stěžovatelka bednění skutečně užívala; v odvolání v po