I.ÚS 3859/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3859/13 ze dne 10. 9. 2014 N 164/74 SbNU 409 K oprávnění soudního exekutora požadovat informace od advokáta; advokátní mlčenlivost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 10. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3859/13 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Řičici, advokáta, se sídlem Voráčovská 14, Praha, zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, se sídlem Voráčovská 14, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta 500 Kč za nesplnění součinnosti spočívající mimo jiné ve sdělení údajů o probíhajících nebo již skončených soudních, správních či jiných řízeních, ve kterých klient stěžovatele jakožto povinný v exekučním řízení vystupoval, za účasti Krajského soudu v Ostravě a soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., jako účastníků řízení. I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a usnesením Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 a usnesení Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku, ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel včasnou ústavní stížností, jež po formální stránce naplňuje předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecného soudu a soudního exekutora. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 56 Co 533/2013 bylo potvrzeno usnesení Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Frýdku-Místku (dále také "soudní exekutor"), ze dne 2. 8. 2013 č. j. 142 EX 01728/12-65. 2. V ústavní stížnosti je popsán rozhodný průběh exekučního řízení, v němž stěžovatel vystupuje v pozici právního zástupce povinného. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že výzvou ze dne 25. 1. 2013 byl soudním exekutorem požádán o poskytnutí součinnosti spočívající mimo jiné ve sdělení údajů o probíhajících nebo již skončených soudních, správních či jiných řízeních, ve kterých klient stěžovatele jakožto povinný v exekučním řízení vystupoval, a jejich výsledku. Soudní exekutor v rámci této výzvy požadoval toliko informace o řízeních ve věcech peněžitého plnění nebo jiných majetkových hodnot. Stěžovatel v reakci na zaslanou výzvu uvedl, že jej zavazuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o advokacii"), a předmětné výzvě k poskytnutí součinnosti tudíž nevyhověl. Dne 28. 5. 2013 pak soudní exekutor stěžovatele opětovně vyzval ke sdělení téhož, kdy poskytnutí předmětné součinnosti doplnil o výzvu k vyjádření, zda někdy stěžovatel podával přihlášky pohledávek klienta do insolvenčního řízení, popř. do jakého, a zda stěžovatel uzavíral jménem svého klienta splátkové kalendáře s jeho dlužníky. V případě, že by stěžovatel takové splátkové kalendáře uzavíral, požadoval soudní exekutor zaslání těchto listin, včetně sdělení aktuální výše pohledávek klienta za dlužníky, již doposud svůj dluh nesplnili v plné výši. Tuto žádost k poskytnutí součinnosti pak soudní exekutor odůvodnil tím, že procesní zastupování klienta stěžovatele v nalézacích řízeních je správou majetku, neboť pohledávka je považována za majetkovou hodnotou a veškeré úkony směřující k zamezení promlčení by se daly za zachování majetku považovat. 4. S tímto právním názorem soudního exekutora se však stěžovatel neztotožnil a argumentačně podpořen stanoviskem České advokátní komory opětovně odmítl soudnímu exekutorovi součinnost poskytnout. V důsledku toho pak byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž usnesení soudního exekutora stěžovateli ukládá, nechť zaplatí Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku částku ve výši 500 Kč představující pořádkovou pokutu za nesplnění žádané součinnosti, uloženou v souladu s § 53 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen "e. ř."). Napadeným usnesením odvolacího soudu pak bylo usnesení soudního exekutora potvrzeno. 5. Vzhledem ke skutečnosti, že přijetím napadených rozhodnutí došlo k porušení principu legality a práva na spravedlivý proces obsažených v čl. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. 6. Za účelem posouzení důvodnosti podané stížnosti byli účastníci vyzváni k podání vyjádření. 7. Krajským soudem v Ostravě bylo sděleno, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nelze činnost stěžovatele spočívající zejména v podávání návrhů na vydání elektronických platebních rozkazů spojených s povinností hradit soudní poplatky, jež byly plněny buď v kolcích, nebo příkazem na účet soudu z účtu tuzemské banky, nazvat jinak než správou majetku povinného. Závěrem vyjádření odvolací soud uvádí, že zásadně nesouhlasí s tím, že by se v dané věci mělo jednat o demonstrativní potrestání stěžovatele, naopak vyslovuje své očekávání nad podáním ústavní stížnosti a vyřešením otázky, zda lze činnost stěžovatele pod pojem správy majetku zahrnout. 8. Soudní exekutor v první řadě uvedl, že po rozsáhlé lustraci majetku povinného bylo zjištěno, že povinný nemá zřízen na území České republiky žádný bankovní účet, což mu nebrání přijímat platby od svých mnohých dlužníků a zároveň platby poukazovat (např. za účelem hrazení soudních poplatků) prostřednictvím stěžovatele. Z toho důvodu má soudní exekutor za to, že stěžovatel vystupuje v jednoznačném postavení osoby spravující majetek svého klienta. Pro případ, že by nebylo možno klasifikovat činnost stěžovatele jako správu majetku, soudní exekutor poukázal na nutnost extenzivního výkladu § 33 e. ř., jenž by prolomil povinnost mlčenlivosti stěžovatele. V tomto směru je upozorněno na specialitu exekučního řádu vzhledem k zákonu o advokacii a dále je vyzdvihnut účel exekučního řízení, jímž je mimo jiné právě efektivita exekučního vymáhání. Soudní exekutor také upozorňuje na možnou přiměřenou aplikaci § 128 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř., dle něhož je každý povinen na dotaz soudu bezplatně sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, opřenou o nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 543/11 (N 89/61 SbNU 377), z něhož dle tvrzení soudního exekutora nutnost extenzivního výkladu plyne. Dále pak soudní exekutor konstatoval, že s ohledem na princip proporcionality se mu jeví jako přiměřené prolomení povinnosti mlčenlivosti stěžovatele, neboť dle jeho mínění lze jedině tak dosáhnout sledovaného cíle získáním informací potřebných pro provedení exekuce. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že jen před Okresními soudy ve Frýdku-Místku a Karviné se povinná společnost účastní více než 350 sporů, jen soudním exekutorem JUDr. Alešem Bayerem je ve prospěch povinné vedeno 26 exekučních řízení, a to jen v případech, kdy povinná disponuje nemovitým majetkem zapsaným v katastru nemovitostí. Dále bylo poukázáno na insolvenční řízení, v nichž má povinná postavení přihlášeného věřitele. Soudní exekutor v rámci svého vyjádření neváhal upozornit na promyšlený způsob obchodování s promlčenými pohledávkami mezi povinnou a dalšími společnostmi. Z uvedeného plyne, že účelem existence povinné společnosti je právě soudní vymáhání promlčených pohledávek, kdy pravomocně přiznané tituly jsou dále postupovány na další společnost, a povinné tak na vrub zůstávají jen nároky protistran na uhrazení soudních nákladů v případě, že protistrana promlčení namítne. V důsledku toho nemá povinná jiný majetek než pravomocně přiznané promlčené pohledávky před jejich postoupením spřízněné společnosti. S ohledem na uvedené činí soudní exekutor závěr, že prolomení mlčenlivosti stěžovatele je v tomto případě zjevně proporčním k dosažení smyslu a účelu exekučního řízení. Závěrem soudní exekutor poukazuje na skutečnost, že v civilním řízení není možno na právo mlčenlivosti nahlížet tak, jak je tomu v trestním právu, tedy ve smyslu zásady zákazu sebeobviňování. Na důkaz toho soudní exekutor uvádí povinnost obsaženou v § 260a o. s. ř. a na některá ustanovení německého právního řá