I.ÚS 3937/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3937/18 ze dne 28. 4. 2020 N 77/99 SbNU 435 K důkaznímu břemeni pacienta v tzv. medicínských sporech   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. Ž., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem v Praze, Francouzská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. 25 Cdo 794/2018-481, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2017 č. j. 8 Co 367/2017-445 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. června 2017 č. j. 17 C 22/2007-406, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné a Nemocnice s poliklinikou Karviná - Ráj, příspěvkové organizace, se sídlem Karviná - Ráj, Vydmuchov 399/5, zastoupené Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karviná - Mizerov, Kirovova 1430, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 25 Cdo 794/2018-481, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2017 č. j. 8 Co 367/2017-445 a rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2017 č. j. 17 C 22/2007-406 byla porušena základní práva stěžovatelky, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedená rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Shrnutí řízení před obecnými soudy a ústavněprávní argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila ústavní stížností ze dne 3. 12. 2018, jelikož spatřuje z celé řady důvodů v postupu Okresního soudu v Karviné, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušení práva na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem ve smyslu čl. 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (publikována pod č. 96/2001 Sb. m. s.) a porušení svého práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle článku 7 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka je bývalou pacientkou Nemocnice s poliklinikou Karviná - Ráj (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem). Žalobou podanou dne 29. 12. 2006 u Okresního soudu v Karviné se vůči vedlejší účastnici domáhala odškodnění krutých bolestí, jimiž trpěla v době své hospitalizace na chirurgickém oddělení vedlejší účastnice ve dnech 2. 12. (pátek) až 5. 12. 2005 (pondělí), jež ustoupily až po jejím přeložení na gynekologické oddělení dne 5. 12. 2005 a následné urgentní operaci, při níž bylo v její dutině břišní, konkrétně v její malé pánvi, nalezeno hojné množství hnisavého výpotku, abscesy (tedy dutiny vyplněné hnisem) v prostoru pod slepým střevem, zhnisané pravé ovarium (vaječník) a flegmonózní apendix (tedy červovitý výběžek postižený hnisavým zánětem). Stěžovatelka již v žalobě tvrdila, že tyto bolesti byly v příčinné souvislosti s postupem personálu chirurgického oddělení vedlejší účastnice, jenž v řadě aspektů nepostupoval v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Tvrdila především, že bylo povinností lékařů chirurgického oddělení vedlejší účastnice ji ve dnech 2. 12., 3. 12. a 4. 12. opakovaně a řádně vyšetřit, a to včetně vyšetření per rectum, a výsledek všech těchto vyšetření do její zdravotnické dokumentace řádně zaznamenat, že však personál chirurgického oddělení žalované reagoval na opakované stížnosti žalobkyně na kruté bolesti i na zvyšující se hodnoty laboratorních ukazatelů zánětu pouze jejich bagatelizací a opakovanou aplikací analgetik. 3. Okresní soud v Karviné nejprve rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 č. j. 17 C 22/2007-40 žalobu zamítl, mj. s argumentem, že stěžovatelka ,,ani netvrdí žádné porušení právní povinnosti žalované, které by jí způsobilo skutečné poškození zdraví", a že ,,samotná bolest není a nemůže být poškozením zdraví". Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 2. 7. 2008 č. j. 8 Co 360/2008-52 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, mj. z toho důvodu, že ,,nesouhlasí s názorem okresního soudu, že žalobkyně netvrdila, že by jí právě porušením konkrétní povinnosti žalované ... vznikla škoda na zdraví", a dále, že "nelze souhlasit s názorem okresního soudu, že samotná bolest není a nemůže být poškozením zdraví". 4. Okresní soud v Karviné následně rozsudkem ze dne 5. 6. 2017 č. j. 17 C 22/2007-406 žalobu zamítl opět. Ve výroku pod bodem I rozhodl, že žaloba, aby vedlejší účastnice řízení byla povinna zaplatit stěžovatelce 300 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 2. 12. 2006 do zaplacení se zamítá. V bodě II výroku stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 273 913 Kč, v bodě III povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení 75 592,50 Kč a v bodě IV rozhodl, že co do částky 71 400 Kč, kterou zaplatila Česká republika na znalečném Fakultní nemocnici Brno, se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V odůvodnění soud zejména uvedl, že stěžovatelka neprokázala porušení právní povinnosti žalované a postup při jejím léčení nebyl shledán non lege artis. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka opět odvolání, v němž namítala rozporuplnost závěrů soudu prvního stupně, jenž současně shledal (na str. 24 rozsudku), že ,,zdravotnická dokumentace vedená ohledně doby hospitalizace žalobkyně od 1. 12. 2005 do 5. 12. 2005 je nedostatečná a částečně nečitelná", avšak zároveň (na str. 25 rozsudku) uzavřel, že ,,žalobkyně v řízení neprokázala ani porušení právní povinnosti žalované". Stěžovatelka namítala, že takový závěr soudu prvního stupně ignoruje relevantní právní úpravu, především pak ustanovení § 67b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, podle něhož byla v předmětné době zdravotnická zařízení povinna vést zdravotnickou dokumentaci "průkazně, pravdivě a čitelně". Dikcí tohoto ustanovení stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně argumentovala a namítala, že s ním rozporný způsob vedení zdravotnické dokumentace vedlejší účastnicí neodpovídá požadavku vyplývajícímu z čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a nejde tedy o postup souladný s příslušnými profesními povinnostmi ani nejde o postup ,,lege artis", jak tento pojem chápe Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1421/2008 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 25 Cdo 2237/2012) i Ústavní soud [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)]. Rovněž brojila proti tomu, že navzdory "nedostatečné a částečně nečitelné" zdravotnické dokumentaci soud prvního stupně právě ve sporu, v němž jde o odškodnění bolesti, kde jde tedy skutkově především o to, jaká byla intenzita a charakter bolestí žalobkyně a zda na ně žalovaná diagnosticky a terapeuticky včas a řádně reagovala, opakovaně (3x) navrhovaný účastnický výslech žalobkyně zamítl. 5. I před odvolacím soudem tedy stěžovatelka znovu argumentovala (stejně jako v písemném podání ze dne 31. 5. 2017) extrémním rozporem mezi výpověďmi celkem 11 svědků i obsahem dokumentace gynekologického oddělení samotné vedlejší účastnice na straně jedné, podle nichž stěžovatelka v sobotu 3. 12. i v neděli 4. 12. silnými bolestmi trpěla, a obsahem pozdějšího přepisu nečitelné dokumentace chirurgického oddělení vedlejší účastnice, podle něhož stěžovatelka v sobotu 3. 12. bolesti břicha negovala a v neděli 4. 12. bylo břicho údajně měkké a nebolestivé. Stěžovatelka rovněž znovu argumentovala (stejně jako v písemném podání ze dne 31. 5. 2017) i základní zásadou občanského práva, vyjádřenou v ustanovení § 6 odst. 2 nového občanského zákoníku, že totiž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal, a tedy, že ani vedlejší účastnice nemůže těžit z protiprávního způsobu vedení zdravotnické dokumentace. Krajský soud v Ostravě následně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 8 Co 367/2017-445 ve výroku I tak, že rozsudek okresního soudu v odstavcích I, III a IV výroku potvrdil a ve výroku II změnil rozsudek tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 169 188 Kč, a ve výroku III stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 52 157 Kč. 6. Nejvyšší soud následně svým usnesením ze dne 29. 8. 2018 č. j. 25 Cdo 794/2018-481 dovolání stěžovatelky odmítl a stanovil jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 11 858 Kč, podle stěžovatelky se zjevně kontradiktorní argumentací (na str. 3), že totiž na jedné straně "žalobkyně formulovala jako dovolací důvod otázky procesního práva, na jejichž řešení však napadené rozhodnutí nespočívá", avšak zároveň "její námi