I.ÚS 4008/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4008/13 ze dne 13. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelek Citibank Europe plc, se sídlem na území České republiky Bucharova 2641/14, Praha 5, UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, obou zastoupených Mgr. Jurajom Alexandrom, LL.M., advokátem, se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, a České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem DRV Legal, s. r. o., Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 37 INS 24574/2012-D-70 ze dne 30. 10. 2013, spojené s návrhem na zrušení § 11 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení Ústavní stížností stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhly jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces. Přitom odkázaly na čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhly zrušit § 11 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Stěžovatelky jsou věřitelky společnosti LESS & TIMBER s. r. o., která je v úpadku. První stěžovatelka je předsedou věřitelského výboru a její pohledávka je zajištěna zástavním právem k podniku dlužníka. Ostatní stěžovatelky jsou členkami věřitelského výboru. Po vyjednávání mezi dlužníkem a věřiteli dlužník předložil dne 20. 9. 2013 Krajskému soudu v Praze návrh reorganizačního plánu. Reorganizační plán vycházel z výběrového řízení pro prodej podniku dlužníka, včetně jeho dceřiných společností LESS & ENERGY, s. r. o., a Holzwerk Hemau GmbH, které od jara 2013 organizoval dlužník ve spolupráci s věřitelským výborem prostřednictvím společnosti KNIGHT FRANK, spol. s r. o. Reorganizační plán předpokládal restrukturalizaci závazků dlužníka, vklad podniku dlužníka do nové společnosti (NOVÝ TIMBER, a. s.) a prodej jejích akcií zájemci nalezenému v průběhu výběrového řízení. Přitom mělo dojít k zachování zástavních práv váznoucích na podniku dlužníka k zajištění závazků společnosti LESS & ENERGY, s. r. o. Dne 20. 9. 2013 rozhodl krajský soud na základě společného návrhu dlužníka, insolvenční správkyně i věřitelského výboru o tom, že dispoziční oprávnění týkající se realizace prodeje akcií společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., přecházejí na insolvenční správkyni. Vzhledem k tomu, že výběrové řízení v době předložení návrhu reorganizačního plánu soudu nevyústilo v akceptovatelnou nabídku, projednával v průběhu října 2013 věřitelský výbor další postup, který měl být aktivním zájemcům komunikován prostřednictvím tzv. procesního dopisu. Napadeným usnesením krajský soud na návrh insolvenční správkyně rozhodl, že insolvenční správkyně ani dlužník nejsou v rámci prodejního procesu společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., vázáni pokyny věřitelského výboru a první stěžovatelky o řešení závazků LESS & ENERGY, s. r. o., v rámci tohoto insolvenčního řízení; zakázal, aby v rámci prodejního procesu společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., byly jakýmkoliv způsobem řešeny jakékoliv závazky společnosti LESS & ENERGY, s. r. o.; a insolvenční správkyně ani dlužník nejsou v rámci prodejního procesu společnosti NOVÝ TIMBER, a. s., povinni spolupracovat se společností KNIGHT FRANK, spol. s r. o. V odůvodnění krajský soud uvedl, že respektuje oprávnění první stěžovatelky, jako zajištěného věřitele, udílet pokyny ke správě a zpeněžení zajištěného majetku. Tyto pokyny však nesmí být pro majetkovou podstatu nevýhodné a především nesmí být v rozporu s právními předpisy, což v dané věci krajský soud shledal. II. Argumentace stran Stěžovatelky namítají, že napadeným usnesením krajský soud překročil své pravomoci dané mu insolvenčním zákonem v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny; rozhodl na základě návrhu insolvenční správkyně, bez toho, aby stěžovatelkám dal možnost se k návrhu vyjádřit a usnesení řádně neodůvodnil v rozporu s právem stěžovatelek na spravedlivý proces; a v rozporu s právem stěžovatelek na ochranu majetku jim odňal možnost ovlivňovat další průběh insolvenčního řízení. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že insolvenční soud měl k vydání usnesení pravomoc na základě § 11 odst. 1 insolvenčního zákona, stěžovatelky navrhly zrušit toto ustanovení, jelikož by zakládalo pravomoc soudu natolik neurčitým způsobem, že by umožňovalo soudu vykonávat své pravomoci prakticky libovolně a obcházet tak zákonem upravené postupy v rozhodovací činnosti. K porušení svého práva na ochranu majetku stěžovatelky uvádějí, že pohledávka je způsobilým předmětem ochrany dle čl. 11 Listiny. V případě úpadku dlužníka se oprávnění věřitele vyplývající z pohledávky transformuje do komplexu práv vyplývajících z insolvenčního práva, které lze zjednodušeně rozdělit na (i) právo na částečné uspokojení pohledávky v rámci insolvenčního řízení a (ii) právo na zákonem stanovenou míru kontroly nad průběhem insolvenčního řízení. Ustanovení insolvenčního zákona o věřitelských orgánech (§ 46 až § 68 insolvenčního zákona) a též ustanovení o možnosti ukládat pokyny zajištěného věřitele (§ 230 a § 293 insolvenčního zákona) představují provedení druhé z uvedených složek transformovaného vlastnického práva věřitele a z nich vyplývající oprávnění věřitele musejí požívat stejnou míru ochrany jako vlastnické právo věřitele k pohledávce. Napadeným usnesením však insolvenční soud popřel existenci práva věřitelů ovlivňovat průběh insolvenčního řízení a tím zasáhl i do jejich práva vlastnit majetek. Krajský soud skrze insolvenčního soudce, který je autorem napadeného usnesení, navrhl ústavní stížnost zamítnout. Dle jeho názoru byl soud k usnesení oprávněn v rámci dohlédací činnosti přezkumu pokynu zajištěného věřitele. Uvedl, že situace kolem prodejního procesu a provázanosti dluhů dlužníka a LESS & ENERGY, s. r. o., tedy otázek, které jsou předmětem napadeného usnesení, byla řešena na 17. jednání věřitelského výboru. Prostor pro vyjádření (insolvenční správkyně neuvedla ničeho nového, co by již dříve nezaznělo) zde byl dostatečný. Stěžovatelky v replice trvaly na opodstatněnosti své stížnosti, rozšířily své předchozí argumenty a zejména nesouhlasily s tím, že by jim byla jakkoliv dána možnost vyjádřit se k návrhu insolvenční správkyně, který byl podkladem napadeného usnesení. V následujícím doplnění ústavní stížnosti stěžovatelky rovněž namítaly, že v dané věci rozhodoval nezákonný soudce, neboť přidělování věcí se nedělo podle rozvrhu práce. III. Hodnocení Ústavního soudu Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [viz nález sp. zn. IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 15/21 SbNU 107), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2926/13 ze dne 16. 12. 2013]. Z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (124/2013 Sb.)]. V nyní posuzované věci zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelek a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení". Jak vyplývá z judikatury, tak Ústavní soud uznává důležitost postavení insolvenčního soudu jako procesního subjektu s řídící pravomocí v insolvenčním řízení. Insolvenční soud plní v insolvenčním řízení dvojí roli, zajišťuje jednak rozhodovací činnost a na straně druhé provádí dohled nad ostatními procesními subjekty. V rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu vymezuje insolvenční zákon i pravomoci insolvenčního soudu vůči insolvenčnímu správci [nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219), bod 19]. Dohlédací činnost soudu je obecně stanovena v § 11 insolvenčního zákona a specificky poté v dalších ustanoveních. Jedním z nich je i § 230 odst. 2, dle kterého, jde-li o správu věci, práva, pohled