I.ÚS 4241/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4241/12 ze dne 13. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti státního podniku Lesy České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zast. Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 11/1059, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2012, č. j. 28 Cdo 1539/2012-910, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24.11.2011, č. j. 69 Co 247/2011-836, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2010, č. j. 22 C 101/2003-742, za účasti ze dne 16. listopadu 2010, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) obce Bouzov, 2) obce Hvozd, 3) obce Ludmírov, 4) obce Luká, 5) obce Bílá Lhota, 6) obce Mladeč, 7) obce Měrotín, 8) obce Háčky, 9) města Litovel, 10) Státního pozemkového úřadu, 11) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 12) Národního památkového ústavu, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod "dále jen "Listina") a ve smyslu č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Svoje tvrzení podrobně rozvádí a uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňují přiměřené požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel předestřel v průběhu řízení několik otázek zásadního právního významu, které rozsudek soudu I. stupně i rozsudek soudu II. stupně řeší nejen v rozporu s "jednoduchým" hmotným právem a judikaturou Ústavního soudu, ale ve svém důsledku též v rozporu s elementárními zásadami aplikace práva, čímž získává posuzovaná věc ústavně právní dimenzi. Uvádí, že v dovolání formuloval tyto otázky zásadního právního významu: a) zda k nabytí vlastnického práva v důsledku jeho přechodu na základě rozhodnutí o přídělu dle zákona č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají podle § 10 zákona č. 215/1919 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr k přidělené půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále "přídělový zákon"), bylo zapotřebí jeho zápisu v pozemkové knize (nutnost naplnění požadavku intabulace); b) zda nezaplacení přídělové ceny přídělcem ani k rozhodnému dni, tj. ke dni 31.12.1949, mělo vliv na přechod vlastnického práva k přidělovaným nemovitostem na základě rozhodnutí o přídělu dle přídělového zákona, resp. na odvolání přídělu; c) zda v případě, kdy oprávněný subjekt pozbyl svůj majetek pod tlakem okupace, bylo zapotřebí ohledně restituce vlastnického práva postupovat dle příslušných ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, nebo bylo možné restituovat vlastnické právo postupem dle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy se nevypořádaly dostatečným a výstižným způsobem s jeho argumentací, rozsudek soudu I. stupně a rozsudek soudu II. stupně označuje za neúplný a nepřesvědčivý. Dovolací soud sice přisvědčil přípustnosti dovolání, ale podle stěžovatelova názoru se s předestřenými otázkami nevypořádal dostatečně, s první otázkou pak vůbec, když toliko konstatoval, že danou otázku již závazně vyřešil a nikterak nezohlednil odlišnou judikaturu Ústavního soudu. Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že odůvodnění rozsudku soudu II. stupně je nepřezkoumatelné a obsahuje prvky libovůle v soudním rozhodování, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu tyto vady neodstraňuje, když k první otázce se nevyjadřuje vůbec, ke druhé otázce se vyjadřuje zcela nedostatečným postupem a jedinou otázku, kterou rozvíjí, je tak poslední, s kterýmižto závěry dovolacího soudu se stěžovatel zásadně neztotožňuje. Tím, že odvolací soud nedostatečným způsobem přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rámci odvolacího řízení, přičemž dle stěžovatele nebylo toto pochybení napraveno ani v následném dovolacím řízení, nedostály obecné soudy své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele a porušily tak právo stěžovatele na přístup k soudu. Následně stěžovatel podrobně argumentuje ve prospěch svých tvrzení. K podstatě sporu uvádí, že soud I. stupně posoudil žalobou uplatněný nárok vedlejších účastníků ve smyslu § 2b zák. č. 172/1991 Sb. a podle zák. č. 215/1919 Sb. (dále jen "záborový zákon") a podle přídělového zákona, přičemž uzavřel, že pro nabytí vlastnického práva přídělem nebylo zapotřebí intabulace. Soudy vyšších instancí se pak ztotožnily i s dalšími závěry soudu I. stupně, zejména, že případné nezaplacení přídělové ceny nemá za následek zrušení přídělu, že na překážku není ani okolnost, že právní předchůdce vedlejších účastníků nedodržel postup podle zák. č. 128/1946 Sb. Posléze stěžovatel jednotlivé sporné záležitosti detailně rozebírá. V části V. ústavní stížnosti se zaměřuje na požadavek intabulace pro nabytí vlastnického práva k přidělenému majetku, v části VI. na důsledky nesplnění podmínek přídělu v části VII. na podmínky restituce majetku podle zák. č. 128/1946 Sb. Na základě těchto tvrzení pak shrnuje, že pro restituci majetku obcí nebyly splněny podmínky, protože jejich právní předchůdce (lesní družstvo) k rozhodnému dni předmětné nemovitosti nevlastnilo, protože: - vlastnické právo lesního družstva nebylo intabulováno, - lesní družstvo vlastnické právo nikdy nenabylo, pokud nenaplnilo veškeré podmínky přídělu, m.j. též řádnou úhradou přídělové ceny, - v případě přijetí závěru o nabytí vlastnického práva lesním družstvem nebylo toto vlastnické právo v poválečné době restituováno. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky obecných soudů Ústavní soud zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. II. Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti: Vedlejší účastníci č. 1-9 se žalobou u okresního soudu vůči stěžovateli a vůči vedlejším účastníkům č. 10-12 domáhali určení, že jsou ideálními podílovými spoluvlastníky obsáhlého souboru nemovitostí, a to s konkrétními spoluvlastnickými podíly. Žalobu odůvodnili tím, že nemovitosti přešly do jejich podílového spoluvlastnictví podle § 2b odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 277/2002 Sb., neboť šlo o nemovitosti ve vlastnictví lesního družstva obcí, jemuž byly přiděleny na základě přídělového zákona č. 81/1920 Sb. (podle tohoto ustanovení přešly do vlastnictví obcí ke dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce). Okresní soud nejprve žalobu zamítl (pro nedostatek intabulace přídělu), krajský soud jeho rozsudek potvrdil, Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil na základě závěru, že intabulace nebyla nutná. V další fázi byla žaloba částečně vzata zpět, okresní soud obsáhle doplnil dokazování a dospěl k závěru, že některé nemovitosti byly lesnímu družstvu přiděleny, že nezaplacení přídělové ceny není podmínkou určení vlastnictví žalobců, objasnil i důsledky re