I.ÚS 44/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 44/11 ze dne 1. 10. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jiřího Stefana a 2. Aleny Stefanové, obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 11 C 548/2008-48 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010 č. j. 64 Co 182/2010-97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku garantovaného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s články 1 a 10 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 548/2008 zjistil Ústavní soud, že stěžovatelé se u tohoto soudu po žalovaném domáhali zaplacení částky ve výši 55 000 Kč z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout nařízením předběžného opatření vydaného na návrh žalovaného dne 4. 12. 2003 a pravomocně zrušeného dne 14. 7. 2008, jímž bylo Pražskému bytovému družstvu (dále též "družstvo") mj. zakázáno zcizení bytové jednotky a garáže, které tak nemohly být bezúplatně převedeny do vlastnictví stěžovatelů, v důsledku čehož stěžovatelé nepřestali být členy družstva a nadále se na ně vztahovala povinnost k platbě částky 1 000 Kč měsíčně uložená členskou schůzí družstva konanou ve dnech 3. - 4. 9. 2003 všem členům družstva z důvodu nepříznivé hospodářské situace družstva. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 9. 2009 č. j. 11 C 548/2008-48 žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.) z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a měsíčními platbami. Vysvětlil, že důvodem platby bylo zajištění provozu a chodu družstva, povinnost platby byla odhlasována členskou schůzí družstva před podáním návrhu na nařízení předběžného opatření a nezanikla bezprostředně po jeho zrušení. Soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné shledal v nepochybně lepším ekonomickém postavení žalovaného. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2010 č. j. 64 Co 182/2010-97 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vyložil, že povinnost měsíčních plateb stěžovatelům nevznikla následkem nařízení předběžného opatření, ale usnesením členské schůze družstva jako reakcí na hospodaření družstva, a proto se jedná o několikanásobně zprostředkovanou příčinu, nikoli bezprostřední vztah příčiny a následku. Dodal, že nařízení předběžného opatření není ani jednou z příčin vzniku škody, protože i při úvaze o řetězci postupně nastupujících příčin a následků, nebyl jejich vztah natolik propojen, aby již z působení prvotní příčiny bylo možno důvodně dovozovat příčinnou souvislost se vznikem škody. Městský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 21 060 Kč, a dále je zavázal uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20 700 Kč s odůvodněním, že lepší ekonomické postavení procesní strany není důvodem pro aplikaci ustanovení§ 150 o. s. ř. 4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že v roce 1992 vyzvali družstvo k provedení bezplatného převodu bytu a garáže dle ustanovení § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, avšak soudní vymahatelnost tohoto nároku byla podmíněna vložením prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, které družstvo učinilo teprve dne 15. 5. 2000, a následně začal proces postupného převodu bytů do vlastnictví členů družstva, jemuž v případě stěžovatelů zabránilo nařízení předběžného opatření. Vysvětlují, že měsíční platby byly určeny "na soudní spory" družstva, které bylo rozděleno na část podnikající a nepodnikající, přičemž byty spadaly do části nepodnikající a nebyly předmětem ručení ze strany družstva. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o existenci příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a měsíčními platbami, poněvadž při obvyklém běhu událostí, kdy družstvo přípisem ze dne 22. 10. 2003 ujistilo stěžovatele o provedení bezúplatného převodu "v následujících týdnech", by žalovaná částka z majetku stěžovatelů neušla. Stěžovatelé také upozorňují na "zcela cílenou" snahu žalovaného zabránit převodu bytu a garáže, kterou spatřují v tom, že žalovaný po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 676/07, jímž bylo nařízení předběžného opatření označeno za protiústavní, nenavrhl zrušení předběžného opatření a proti následnému zrušujícímu rozhodnutí neúspěšně podal odvolání a ústavní stížnost. Stěžovatelé rovněž uvádějí, že písemné odůvodnění rozsudku městského soudu není v souladu s vyhlášeným odůvodněním, v němž soud uznal existenci nepřímé příčinné souvislosti, následkem čehož měl městský soud rozsudek obvodního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání z důvodu odlišného právního posouzení věci. 5. K uložené povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení stěžovatelé s poukazem na nález sp. zn. II. ÚS 851/07 ze dne 11. 6. 2009 (N 139/53 SbNU 731) konstatují, že rozhodování o nákladech řízení nemůže být izolovaně ovládáno pouze zásadou úspěchu ve věci a že při zkoumání existence důvodů zvláštního zřetele hodných musí soudy přihlížet k majetkovým, osobním a sociálním poměrům obou účastníků řízení; k tomu stěžovatelé uvádějí, že jsou starobními důchodci, zatímco protistrana je finančně zajištěná korporace. Stěžovatelé se domáhají aplikace ustanovení § 143 o. s. ř., neboť jejich žaloba byla logickou obranou proti neústavnímu předběžnému opatření, k jehož nařízení stěžovatelé nezavdali žádnou příčinu. 6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). 8. Obecnými soudy provedený výklad podmínek zakládajících odpovědnost za škodu a jejich aplikace na věc stěžovatelů jsou srozumitelné a mají racionální základnu, a proto Ústavní soud neshledává důvody pro svůj zásah v podobě kasace napadených rozhodnutí. Obecné soudy vycházely z ustáleného právního názoru, dle kterého je příčinná souvislost dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala, přičemž škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou; nesmí jít o příčinu jen vedlejší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 a usnesení ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1583/2010). Při řetězení jednotlivých příčin a následků je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, usnes