I.ÚS 445/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 445/20 ze dne 12. 5. 2020 N 97/100 SbNU 139 Lhůta k podání stížnosti proti usnesení o vykonání podmíněně uloženého trestu odnětí svobody dle § 83 odst. 1 trestního zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti A. C., zastoupené Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 38/2020-193 ze dne 31. 1. 2020 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 3 T 201/2015-170 ze dne 7. 1. 2020, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 38/2020-193 ze dne 31. 1. 2020 bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu a právo na obhajobu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 8, 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z napadených rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 201/2015 Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Příbrami rozhodl, že podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí byl uložen trestním příkazem téhož soudu č. j. 3 T 201/2015-71 ze dne 22. 12. 2015. Pro výkon tohoto trestu byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozhodnutí následně podala stěžovatelka stížnost, již Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením dle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako opožděnou zamítl. II. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že krajský soud neměl s ohledem na judikaturu Ústavního soudu [zejména nález sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 21/92 SbNU 214)] posoudit její stížnost jako opožděnou, byla-li třídenní lhůta k jejímu podání zachována od doručení opisu stížností dotčeného usnesení okresního soudu, které sice bylo vyhlášeno v její přítomnosti, avšak s jehož kompletním odůvodněním se mohla seznámit teprve v den doručení opisu. Za nestandardní pak označila postup okresního soudu, který jí zaslal výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody, aniž vyčkal rozhodnutí krajského soudu o podané stížnosti, jež má ze zákona odkladný účinek. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila. III. 4. Okresní soud v Příbrami ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho usnesení bylo stěžovatelce ve veřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2020 odůvodněno zcela v souladu s jeho písemným odůvodněním uvedeným v odstavci 4 a násl. a nabylo právní moci až 21. 1. 2020, neboť státní zástupce nebyl u veřejného zasedání přítomen a právo stížnosti mu taktéž náleželo. Po nabytí právní moci automaticky dochází v souladu s trestním řádem k výkonu trestu, tedy i k výzvě k jeho nástupu. Okresní soud zdůraznil, že teprve po výzvě k nástupu trestu byla podána zjevně opožděná stížnost stěžovatelky, přičemž na právní moc předmětného usnesení již nemělo rozhodnutí Krajského soudu v Praze žádný vliv, neboť stížnost musela být odmítnuta jako opožděná. Okresní soud připomněl, že stěžovatelka byla též poučena o tom, že případnou stížnost musí podat do 3 dnů ode dne oznámení předmětného usnesení, a nikoli ode dne jeho doručení, a nepochybně si tak musela být vědoma i toho, že stížnost podává opožděně. 5. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v daném případě nastaly účinky oznámení usnesení jeho vyhlášením ve veřejném zasedání, jemuž byla stěžovatelka přítomna, a okresní soud nejen sdělil důvody svého rozhodnutí, ale také stěžovatelku řádně poučil o právu podat stížnost zcela v intencích ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř., resp. § 137 odst. 1 tr. ř., podle něhož se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, nebo doručením opisu usnesení. V nyní projednávané věci dle přesvědčení krajského soudu běžela lhůta od vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání dne 7. 1. 2020 a marně uplynula již dne 10. 1. 2020. Byly tak dle jeho názoru splněny podmínky pro zamítnutí stížnosti jako opožděné. Odkazy stěžovatelky na judikaturu týkající se účinků doručení písemného vyhotovení usnesení ve věcech vazebních či obnovy řízení považuje krajský soud s ohledem na zcela jednoznačně vyznívající zákonnou úpravu a projednávanou problematiku za nepřípadné a logicky neodůvodněné. Současně sám odkázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2633/19 ze dne 10. 3. 2020, s jehož argumentací se i v kontextu projednávané věci zcela ztotožnil. Krajský soud též poznamenal, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby byla podala blanketní stížnost, kterou by byla odůvodnila až poté, co by se byla seznámila s doručeným opisem usnesení soudu prvního stupně. K tomu však dle mínění krajského soudu o své vůli nepřistoupila, ač tak učinit mohla. 6. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníků řízení, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 8. Ústavní soud si je dobře vědom jednoznačného znění ustanovení § 143 odst. 1 tr. ř., které váže počátek běhu třídenní lhůty k podání stížnosti na oznámení usnesení s výslovným odkazem na ustanovení § 137 tr. ř., dle něhož se oznámení usnesení děje dvojím způsobem, a sice buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba je oznámit, anebo (až) doručením jeho opisu. První forma oznámení se týká především těch usnesení, jež není třeba písemně vyhotovit (srov. § 136 odst. 1 a 2 tr. ř.). Je-li naopak třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle § 134 odst. 1 a 2 tr. ř., lze účinky oznámení dle § 137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením opisu usnesení osobám dle věty první citovaného ustanovení, a to bez ohledu na předchozí vyhlášení téhož usnesení v přítomnosti uvedených osob [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 (N 201/58 SbNU 787), dostupný jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že v určitých případech, dále zmíněných, může trvání na počátku běhu třídenní lhůty k podání stížnosti již od oznámení usnesení v přítomnosti adresáta, převážně obviněného (v širším smyslu tohoto pojmu dle § 12 odst. 7 tr. ř.), mít negativní dopady na možnost účinné obrany, zvláště pak může více či méně citelně zasáhnout do práva na obhajobu. Ve stěžovatelkou vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 Ústavní soud řešil otázku počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu o vazbě (konkrétně vzetí do vazby) a vyložil, že "[u]plynutí lhůty pro podání stížnosti je ... třeba při rozhodování o vazbě zásadně odvozovat od doručení písemného vyhotovení usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o vzetí do vazby se přitom svým významem a důsledky v podobě zásahu do osobní svobody stěžovatele blíží rozsudku". 10. Ústavní soud má za to, že právě citované právní závěry se prosadí i v poměrech nyní souzené věci. V prvé řadě je třeba mít na zřeteli, že i nyní napadené usnesení soudu prvního stupně je rozhodnutím, jež je svým významem a důsledky v podobě zásahu do osobní svobody stěžovatelky zcela srovnatelné s rozhodnutím o vzetí do vazby, neboť jím bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody, který jí byl dříve (jako podmíněný) uložen. 11. Stejně tak je třeba vycházet z toho, že při vyhlášení usnesení soudu prvního stupně o tom, že obviněný dle § 83 odst. 1 trestního zákoníku původně podmíněný trest odnětí svobody vykoná, se vedle výroku sděluje zpravidla jen podstatná část odůvodnění (§ 128 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř.). Ústavní soud nepřehlédl argumentaci okresního i krajského soudu o tom, že v předmětném veř