I.ÚS 450/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 450/17 ze dne 11. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zastupitelstva hlavního města Prahy, Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem, se sídlem Praha 1, Karlovo náměstí 671/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 10 As 221/2015-58 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015 č. j. 3 A 48/2015-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky, jimiž Nejvyšší správní soud potvrdil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno opatření obecné povahy č. 23/2012 - Celoměstsky významné změny I+II Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 16/4 ze dne 26. 4. 2012, v části obsahující změnu Z 2440/00, a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručeným právem na samosprávu, plynoucím z čl. 8, 100 a 101 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Dále stěžovatel oba soudy obviňuje z přepjatého formalismu. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že několik fyzických osob jako navrhovatelů se návrhem doručeným městskému soudu 23. 4. 2015 domáhalo zrušení opatření obecné povahy č. 23/2012 - Celoměstsky významné změny I+II Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleného usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 16/4 ze dne 26. 4. 2012, v části obsahující změnu Z 2440/00. Městský soud napadeným rozsudkem navrhovateli napadenou část uvedené změny územního plánu zrušil. Ze čtyř uplatněných návrhových bodů shledal důvodným jediný. Přisvědčil argumentaci navrhovatelů, dle níž nezákonnost napadeného opatření obecné povahy způsobují chybějící důvody stanoviska dotčeného orgánu státní správy upouštějícího od SEA, tedy rozpor s kogentním ustanovením § 10d odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Městský soud v této souvislosti mimo jiné uvedl, že "[z]měna územního plánu hl. m. Prahy je koncepcí ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a podléhá povinnosti posouzení dle tohoto zákona, tj. provedení zjišťovacího řízení. Stanovisko k zadání musí obsahovat jasný závěr buď o nutnosti komplexního posouzení vlivů řešení předložené dokumentace na životní prostředí, nebo o jeho ukončení závěrem zjišťovacího řízení. Pokud posouzení vlivů na životní prostředí není požadováno, musí závěr zjišťovacího řízení obsahovat odůvodnění. Absence odůvodnění, které je vyžadováno přímo zákonem, pak nemůže být překlenuta ani žádnými jinými dokumenty, které zamýšlenou změnu z různých hledisek hodnotí ani vyjádřeními odpůrce při jednání u soudu." Stěžovatel ve své kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl, že se městský soud přes výslovnou námitku nezabýval jeho právem na samosprávu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, a proto navrhoval Nejvyššímu správnímu soudu napadený rozsudek městského soudu zrušit, protože je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud měl neoprávněně zasáhnout do stěžovatelova práva na samosprávu, neboť se v projednávané věci dostal do "do extrémního rozporu s principy spravedlnosti." Stanovisko odboru životního prostředí ze dne 29. 5. 2009 se dle stěžovatele posouzením změny Z 2440/00 zabývalo; na toto stanovisko, které se skládá ze tří částí, je totiž nutno nahlížet komplexně. Stěžovatel se navíc nad rámec svých povinností obrátil na příslušný odbor životního prostředí s žádostí o potvrzení, že v případě změn, u nichž nebyla vyhotovena SEA, nenastaly skutečnosti, "které by dotčený orgán vedly k dodatečnému uplatnění stanoviska SEA". Městský soud též podle tvrzení stěžovatele v jeho kasační stížnosti nepřihlédl k tomu, že koridor veřejně prospěšné stavby (trasa metra D) a s ní související plochy byly v územním plánu ještě před přijetím změny Z 2440/00; tato změna dosavadní územní plán pouze zpřesňuje. Trasa metra D přitom byla z hlediska vlivů na životní prostředí prověřena již při přijímání příslušných zásad územního rozvoje. Městský soud měl podle stěžovatele vzít v potaz také skutečnost, že změna územního plánu byla účinná více než tři roky a návrh na její zrušení byl podán necelý měsíc před uplynutím tříleté lhůty dle § 101b odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Zájmu na stabilitě územního plánu a právní jistotě dotčených osob, jakož i významu stavby metra trasy D (představující mimo jiné předpoklad pro zlepšení životního prostředí v Praze) se však při svém rozhodování městský soud nevěnoval. 3. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku stěžovateli přisvědčil v tom, že se městský soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně k právu stěžovatele na samosprávu nevyjádřil. Tato skutečnost však sama o sobě nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezakládá. Správní soud je při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Jeho primární povinností je tedy přezkoumatelným způsobem vypořádat žalobní body, a nikoli nezbytně veškeré námitky obsažené ve vyjádření k němu. Městský soud se fakticky problematikou zásahu do práva na samosprávu zabýval, neboť hodnotil, zda chybějící odůvodnění nepotřebnosti provedení SEA představuje pouhý formální požadavek či nikoli. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, dle kterého se stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. S-MHMP-388985/2009/1/OOP/VI, fakticky posouzením změny Z 2440/00 z hlediska vlivů na životní prostředí zabývalo. Dotčený orgán totiž v souvislosti se změnou Z 2440/00 pouze konstatoval, že "[n]ávrh zadání změny je z hlediska námi chráněných zájmů přípustný." Žádné další odůvodnění ve vztahu k uvedené změně toto stanovisko neobsahuje a ani další obsah tohoto stanoviska "faktickému" posouzení dané otázky nenasvědčuje. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1669/11 uváděný stěžovatelem s tím, že "[p]ři rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro takový zásah na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit." Toto poměřování však podle Nejvyššího správního soudu městský soud fakticky provedl. K námitce stěžovatele, že navrhovatelé od počátku nenamítali zhoršení životního prostředí, Nejvyšší správní soud uvedl, že podle jeho konstantní judikatury je na odůvodnění neposuzování vlivů na životní prostředí nutno trvat vždy. Pokud dotčené osoby uplatňují námitku zhoršení životního prostředí, je potřeba odůvodnění opodstatněná tím spíše. Z toho však nejde dovodit, že pokud taková dodatečná okolnost nenastane, stává se základní pravidlo obsoletním či neaplikovatelným, jak sugeruje stěžovatel. Závěr o nutnosti odůvodnit neposuzování vlivů na životní prostředí při změně územního plánu platí vždy, ať už navrhovatelé namítají zásah do svého práva na příznivé životní prostředí či nikoli. Podle Nejvyššího správního soudu nelze přehlédnout, že požadavek odůvodnění výsledku zjišťovacího řízení ve smyslu § 10d odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí je ochrana životního prostředí coby ústavně zakotvené hodnoty (čl. 7 Ústavy). Zrušení změny územního plánu pro absenci (tedy nikoli pouze pro dílčí či marginální nedostatky) takového odůvodnění proto nejenže nepředstavuje přepjatý formalismus, ale neobstojí ani stěžovatelova námitka, dle které měl v nyní projednávané věci převážit zájem na stabilitě územního plánu a právní jistotě dotčených osob, jakož i strategický význam stavby metra trasy D či zájem na hospodárnosti řízení. Pokud totiž ze závazného stanoviska dotčeného orgánu není vůbec zřejmé, proč ve vztahu ke změně územního plánu Z 2440/00 není zapotřebí vliv na životní prostředí posoudit, nelze proti sobě stojící zájem na ochraně životního prostředí a zájmy uvedené stěžovatelem v kasační stížnosti fakticky (vůbec) poměřovat. K námitce stěžovatele, dle níž změna územního plánu koridor veřejně prospěšné stavby (trasa metra D) a s ní související plochy byly v územním plánu ještě před přijetím změny Z 2440/00 a tato změna dosavadní územní plán pouze zpřesňuje, Nejvyšší správní soud vysvětlil, že pokud chybělo v rozporu s § 10d odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí odůvodnění, proč není požadováno posouzení vlivů změny Z 2440/00 na životní prostřed