I.ÚS 49/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 49/08 ze dne 22. 9. 2009 N 206/54 SbNU 553 Svévole v podobě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 22. září 2009 sp. zn. I. ÚS 49/08 ve věci ústavní stížnosti společnosti MBD, spol. s r. o., v Jasenné 308, PSČ 763 13, IČ 18757791, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 č. j. 32 Odo 1492/2006-80, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006 č. j. 2 Cmo 60/2004-59, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu vůči stěžovatelce změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007 č. j. 32 Odo 1492/2006-80 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2006 č. j. 2 Cmo 60/2004-59 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů, jimž vytýká porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti, vyplývající z čl. 1 Listiny, právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí sice uvádí, že se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a zaujal jen jiné právní hodnocení, ve skutečnosti ale odvolací soud zjištěný skutkový stav změnil: soud prvního stupně totiž dospěl k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že návrh stěžovatelky na uzavření smlouvy přijal, zatímco odvolací soud uzavřel, že k akceptaci došlo již odesláním faktury. Tento závěr je nejen jiným právním hodnocením, ale i změnou skutkového stavu, aniž bylo zopakováno či doplněno dokazování ve smyslu § 213 a 213a o. s. ř a aniž byla stěžovatelka poučena podle § 118a o. s. ř. Tím zároveň došlo k vydání nepředvídatelného rozhodnutí. Porušení práva na spravedlivý proces spočívá dle stěžovatelky i v tom, že odvolací soud by ani po doplnění nebo zopakování dokazování nemohl dospět k závěru o řádné akceptaci návrhu na uzavření smlouvy, neboť takový skutkový závěr by byl v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241)]. 2. Právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny se v občanském zákoníku promítá mj. v institutu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.). I v případě, že by smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem platně vznikla, má stěžovatelka za to, že ujednání, dle něhož má vedlejší účastník právo na plnou výši nájemného i v případě zrušení účasti na veletrhu (tj. při nerealizaci jakéhokoliv plnění ze strany vedlejšího účastníka), je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Sjednání tohoto zajišťovacího nároku ve výši 100 % původního nároku zcela opomíjí a přesahuje pouhou zajišťovací a sankční funkci. 3. Princip rovnosti byl dle mínění stěžovatelky, odkazující na judikaturu Ústavního soudu stran kolize základních práv, porušen tím, že obecné soudy daly bezdůvodně přednost tvrzenému právu vedlejšího účastníka před právem stěžovatelky, ačkoliv právo vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy. Porušení principu rovnosti lze spatřovat i v jednostranném výkladu hmotného práva ve prospěch vedlejšího účastníka tím, že obecné soudy připustily možnost akceptovat návrh na uzavření smlouvy pouhou fakturací. Na druhé straně otázkou včasnosti této akceptace (návrh smlouvy odeslán 15. 2. 1999, faktura, tj. akceptace až dne 13. 4. 1999) se obecné soudy nezabývaly; stěžovatelka takovou akceptaci učiněnou po dvou měsících za včasnou nepovažuje. Závěr, dle něhož lze návrh na uzavření smlouvy akceptovat pouhou fakturací, je natolik extenzivní interpretací právního předpisu, že porušuje podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny). Připuštěním možnosti akceptovat návrh na uzavření smlouvy pouhou fakturací byl rovněž porušen princip právní jistoty: pokud totiž stěžovatelka odeslala vedlejšímu účastníkovi návrh smlouvy, vzniklo jí legitimní očekávání, že návrh bude akceptován standardním způsobem, tj. podpisem tohoto návrhu a jeho odesláním stěžovatelce. Stěžovatelka nepředpokládala, že pouhé zaslání faktury je přijetím návrhu, jak následně vyložil odvolací a dovolací soud. II. 4. Vrchní soud v Olomouci v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí; na svém závěru, pokud jde o hodnocení otázky uzavření smlouvy, nemá důvod cokoliv měnit. Odvolací soud dále výslovně popřel námitku, že se nezabýval otázkou včasnosti akceptace; z jeho rozsudku dle jeho mínění vyplývá opak. 5. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 6. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nejprve - nezastoupen advokátem - vyjádřil, posléze se však svého procesního postavení výslovně vzdal. Ústavní soud proto k jeho vyjádření nepřihlížel. III. 7. S ohledem na fakt, že Vrchní soud v Olomouci ani Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních nic významného nad rámec argumentace v napadených rozhodnutí neuvádějí, odkázala stěžovatelka v replice plně na obsah ústavní stížnosti s tím, že na ní trvá. IV. 8. Z procesního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: 9. Vedlejší účastník se coby žalobce domáhal po žalované stěžovatelce zaplacení částky 211 485 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. 9. 2003 č. j. 13/4 Cm 313/2000-37 jeho žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně mj. zjistil, že stěžovatelka si závazně objednala u vedlejšího účastníka pro účast na veletrhu Polagra 99 krytou výstavní plochu o rozloze 60 m2 v přízemí za nájemné 100 USD/m2. Na rubu objednávky jsou obsaženy "všeobecné podmínky", podle nichž je krom jiného objednávka plochy podaná vystavovatelem a potvrzená pronajímatelem závazná a dále nájemné bude i při stornování účtováno a vymáháno v plné výši. Fakturou ze dne 12. 4. 1999 vyúčtoval vedlejší účastník stěžovatelce za 60 m2 kryté plochy nájemné 215 070 Kč s 5% organizační přirážkou 10 753 Kč. Z nedatovaného dopisu vedlejšího účastníka adresovaného stěžovatelce soud zjistil, že vedlejší účastník sdělil stěžovatelce, že její expozice o rozloze 56 m2 se nachází v pavilonu č. 9, stánek č. 17, a požádal ji o potvrzení výstavní plochy. Stěžovatelka dopisem ze dne 27. 7. 1999 sdělila vedlejšímu účastníku, že ruší svou účast na výstavě. Dle soudu prvního stupně mezi účastníky nebylo sporné, že stěžovatelka si objednávkou ze dne 26. 1. 1999 objednala 60 m2 kryté výstavní plochy pro svou účast na výstavě a že dopisem ze dne 27. 7. 1999 svou účast zrušila. Sporná zůstala skutečnost, zda vedlejší účastník návrh na uzavření smlouvy potvrdil a odeslal stěžovatelce a zda jeho přijetí návrhu smlouvy bylo stěžovatelce doručeno. Soud dospěl k závěru, že se vedlejšímu účastníku nepodařilo prokázat, že potvrzenou objednávku doručil stěžovatelce, a že tak přijal návrh na uzavření smlouvy ve smyslu § 43c odst. 2 obč. zák. Smlouva o podnájmu nebytových prostor tedy nevznikla. Dopis stěžovatelky ze dne 27. 7. 1999 hodnotil soud prvního stupně jako odvolání návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 3 obč. zák. Protože smlouva mezi oběma spornými stranami nevznikla, není možno postupovat podle čl. III bodu 3 všeobecných podmínek, které by jinak byly součástí návrhu smlouvy (dle něhož mělo být nájemné i při stornování účtováno a vymáháno v plné výši). Soud prvního stupně proto žalobu na zaplacení nájemného včetně příslušenství zamítl. 10. Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 2 Cmo 60/2004-59 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 200 732 Kč s příslušenstvím, co do částky 10 753 Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, dospěl však k jiným právním závěrům. Dle odvolacího soudu není sporu o tom, že stěžovatelka učinila závaznou objednávku, která má náležitosti podnájemní smlouvy, neboť obsahuje předmět a účel nájmu, výši nájemného, dobu trvání nájmu a způsob platby. Otázkou je, zda vedlejší účastník tento návrh včas akceptoval a zda jej doručil stěžovatelce. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že ke splnění podmínek vzniku smlouvy došlo. Objednávka byla právnímu předchůdci vedlejšího účastníka předána po 15. 2. 1999; dne 14. 4. 1999 byla stěžovatelce dor