I.ÚS 544/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 544/06 ze dne 3. 12. 2007 N 217/47 SbNU 855 K principu dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci v horizontálním právním vztahu (nabytí dědictví)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. T. F. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006 č. j. 33 Odo 335/2005-136, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2004 č. j. 5 Co 1569/2004-117 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. května 2004 č. j. 4 C 7/2004-60, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku, k níž nabyl vlastnické právo na základě pravomocného usnesení o dědictví. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2006 č. j. 33 Odo 335/2005-136, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2004 č. j. 5 Co 1569/2004-117 a rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 5. 2004 č. j. 4 C 7/2004-60 bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže uvedl, on a jeho další příbuzní zdědili na základě závěti majetek po zůstaviteli JUDr. V. H. Dědictví projednal Obvodní soud pro Prahu 10 prostřednictvím soudního komisaře, jímž byla soudem určena notářka JUDr. Jaroslava Voclová. Nabytí dědictví bylo potvrzeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 27 D 343/2001. Stěžovatele průběh dědického řízení nikterak detailně nezajímal, nebyl aktivní ani co do zjišťování aktiv dědictví, ani co do způsobu, jakým bylo dědictví projednáváno. Veškerá iniciativa v tomto směru spočívala toliko na soudní komisařce a posléze soudu. 3. Dopisem ze dne 5. 5. 2003 se na stěžovatele obrátil prostřednictvím právního zástupce vedlejší účastník s výzvou, aby mu byla zaplacena částka 242 202 Kč, neboť tato částka z dědictví po JUDr. H. má údajně patřit jemu. Mělo se jednat o depozitum, které JUDr. H. jako advokát - právní zástupce zesnulého JUDr. A. Š., jehož dědicem byl vedlejší účastník - měl po skončení dědického řízení po JUDr. Š. vyplatit. 4. Vedlejší účastník se s tímto nárokem obrátil na obecné soudy, přičemž svůj nárok konstruoval na základě následujících skutečností. Dne 24. 6. 1999 došlo k uzavření dohody o narovnání mezi Dopravním podnikem hl. m. Prahy na straně jedné a JUDr. Š. a F. V. na straně druhé, podle které se Dopravní podnik hl. m. Prahy zavázal uhradit částku 1 149 694 Kč s příslušenstvím, a to na účet JUDr. H. Než mohl JUDr. H. splnit svůj závazek a zaplatit příslušnou částku, JUDr. Š. zemřel. Již na počátku dědického řízení JUDr. H. sdělil notářce, že příslušnou finanční částku je připraven vydat do aktiv dědictví. V průběhu dědického řízení však měla být uzavřena před notářkou projednávající dědictví ústní dohoda mezi JUDr. H. a potenciálními dědici po JUDr. Š., jejímž obsahem mělo být ujednání, že si JUDr. H. tyto prostředky podrží, a to na vkladní knížce, kterou pro tento účel na své jméno založil, do doby, než bude rozhodnuto o tom, kdo je skutečně dědicem. V průběhu dědického řízení po JUDr. Š. však zemřel také JUDr. H. a prostředky na vkladní knížce byly zahrnuty do aktiv dědictví po JUDr. H. 5. Stěžovatel uvedl, že z řady důvodů odmítl, že by byl povinen uvedenou částku vedlejšímu účastníkovi vyplatit, a jako nejpádnější a nejjednodušší obranu před obecnými soudy stavěl na promlčení nároku. Podle stěžovatele vznikl zesnulému JUDr. H. závazek peníze vyplatit JUDr. Š., resp. jeho dědicům dnem následujícím po přijetí těchto peněz. Jestliže promlčecí doba začala běžet nejpozději dne 16. 11. 1999, pak uběhla před podáním žaloby, která byla podána až dne 14. 1. 2004. Stěžovatelova námitka promlčení však byla soudy všech stupňů odmítnuta. To právě s ohledem na zjištění, že dne 23. 5. 2000 proběhlo u notářky JUDr. Jiřiny Hlůžkové za přítomnosti vedlejšího účastníka, JUDr. H. a dalšího potenciálního dědice MUDr. V. jednání, na kterém bylo hovořeno o možnosti disponovat s příslušnou finanční částkou ve výši 383 231,30 Kč ještě před ukončením dědického řízení, přičemž měla být nakonec uzavřena ústní dohoda, že JUDr. H. si naopak peníze "podrží" do doby, než bude znám okruh dědiců. Ačkoliv tato dohoda byla prokazována pouze účastnickou výpovědí Mgr. Š. a svědeckou výpovědí MUDr. V. a nebyla zachycena v protokolu z jednání před notářkou, obecné soudy tuto skutečnostnost považovaly za prokázanou a Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") dospěl k závěru, že "na základě takto učiněné ústní dohody o odložení splatnosti došlo k přerušení (přetržení) promlčecí doby, která začala znovu plynout nabytím právní moci usnesení o dědictví". 6. Nejvyšší soud v části, v níž zamítl dovolání stěžovatele, pak zaujal názor, že JUDr. H. vznikl skutečně závazek vyplatit finanční prostředky svým klientům, přičemž splatnost nastala dne 16. 11. 1999. Nové ujednání o splatnosti částek, které byl JUDr. H. povinen dědici po JUDr. Š. zaplatit, znamenalo podle Nejvyššího soudu zánik závazku a jeho nahrazení závazkem vyplatit částku až po zjištění, kdo je dědicem, jinak řečeno představovalo tzv. privativní novaci ve smyslu § 570 odst. 1 občanského zákoníku (dále též "o. z."). Promlčení nároku vedlejšího účastníka je pak podle Nejvyššího soudu třeba odvíjet až od splatnosti nového závazku. 7. Stěžovatel se domnívá, že mu obecné soudy odepřely právo na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že přijaly mylný názor, že dohoda účastníků o změně splatnosti závazku je privativní novací s účinkem na běh promlčecí doby. Podle stěžovatele pouhá změna ve splatnosti závazku neznamená zánik dosavadního závazku a vznik nového. Stěžovatel v této souvislosti odkázal a odcitoval názor soudobého komentáře k občanskému zákoníku (Jehlička, O. - Švestka, J. - Škárová, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 9. vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 841), podle kterého dohoda, týkající se jen splatnosti dluhu, místa plnění nebo nějakých dodatečných ujednání k původu závazku není privativní novací, pokud nebyl zrušen alespoň zčásti původní závazek a nahrazen závazkem novým. Dále se pak stěžovatel opíral o názor komentáře k obecnému občanskému zákoníku (Sedláček, J. a kol.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Nakladatelství V. Linhart, Praha 1937, str. 81, pozn. č. 25), podle něhož v úmluvě, kterou se prodlužuje splatnost závazku, nelze spatřovat novaci, neboť není změněn ani právní důvod závazku, ani jeho hlavní předmět. 8. Stěžovatel je proto názoru, že před obecnými soudy bylo aplikováno právo v rozporu s jeho dlouhodobě respektovaným a ničím nezpochybňovaným výkladem, čímž bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. V daném případě je podle stěžovatele porušení o to závažnější, že v dědickém řízení, které si koneckonců stěžovatel v podobě nemalého honoráře soudní komisařce (notářce) zaplatil, bylo potvrzeno právo na určitý majetek (jehož nabytí také zdanil), aby posléze v jiném řízení byl části tohoto majetku zbaven. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. 9. Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Okresní soud ve Strakonicích uvedl, že s ohledem na nepřítomnost soudkyně, která věc rozhodovala, toliko odkazuje na její rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že neshledává porušení ustanovení Listiny, Úmluvy či Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Krajský soud zcela odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se měl se všemi námitkami stěžovatele ohledně změny závazku i běhu tříleté promlčecí doby vypořádat. Krajský soud posuzoval změnu splatnosti v souladu s jednotnou judikaturou i v souladu s hmotným právem a dohodou o odložení splatnosti částky 383 231,30 Kč. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje výhradně za polemiku s právním posouzením věci ze strany obecných soudů. Stížnost tak postrádá ú