I.ÚS 608/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 N 79/49 SbNU 153 K odlišnému hodnocení věrohodnosti svědka odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 608/06 ve věci ústavní stížnosti J. K. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 11 Tdo 47/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005 sp. zn. 5 To 62/2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 36 T 20/98, kterými byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 11 Tdo 47/2006, výroky I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005 sp. zn. 5 To 62/2004 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 36 T 20/98 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. II. Proto se tato rozhodnutí v napadených částech ruší. III. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení odsuzujících částí výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl odsouzen za spáchání trestného činu podvodu (§ 250 odst. 1 a 4 tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces [garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Porušeno mělo být i "právo na presumpci neviny", vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny, a nebyl respektován čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož musí být trestnost činu posuzována dle zákona účinného v době činu. Dále mělo být porušeno právo "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě" [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). 2. Stěžovatel namítal, že soud prvního stupně se odchýlil od původního hodnocení důkazů, a to díky pokynu odvolacího soudu, který překročil svou pravomoc tím, že nařídil soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy (konkrétně věrohodnost výpovědí svědků K. a M.), což odporuje kautelám spravedlivého procesu [stěžovatel zde odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69) a sp. zn. II. ÚS 460/04 ze dne 27. 9. 2005 (N 185/38 SbNU 489)]. Takový postup odvolacího soudu odporoval i odborné literatuře (ASPI komentář k trestnímu řádu autora JUDr. Růžičky), na což stěžovatel upozornil v odvolání i dovolání, avšak napadená rozhodnutí tyto námitky nevypořádala, čímž oslabila svou přesvědčivost [nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277)]. 3. Po celou dobu řízení stěžovatel namítal, že subjektivní stránka trestného činu nebyla prokázána. Pracovníci banky pravděpodobně věděli, že úvěrové prostředky budou použity pro sanaci starých úvěrů a většina peněz ani neopustí banku. Banka si tak vylepšovala bilanci. Tyto obchody sjednával svědek K., jehož výpověď byla i podle původního zprošťujícího rozsudku jediným usvědčujícím důkazem vůči stěžovateli. Krajský soud této výpovědi neuvěřil a zjistil i zfalšování podpisů stěžovatele na klíčových dokumentech. Pochybnosti nebyly odstraněny ani po doplnění dokazování, a proto měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Jelikož Ústavní soud [nález sp. zn. III. ÚS 575/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 58/26 SbNU 117)] u trestného činu podvodu upozornil na nutnost důsledného uplatňování odpovědnosti za zavinění, Nejvyšší soud dovolání nesprávně odmítl, tvrdil-li, že věc nebyla chybně hmotněprávně posouzena. Svědek K. prováděl předmětné operace a měl osobní, hmotný a zištný zájem na tom, aby nebyly narovnány vztahy mezi bankami a stěžovatelem. Na základě výpovědi tohoto svědka dospěl soud k závěru, že již v době půjčky stěžovatel věděl, že vypůjčené peníze nebude moci vrátit. Hodnocení důkazů zcela pominulo situaci roku 1997, který byl prokazatelně dobou bankovní krize, kdy banky samy zastíraly problémové úvěry a vlivem ČNB radikálně změnily úvěrovou politiku. Po průměrném občanovi nelze požadovat, aby při posuzování své schopnosti splácet úvěr kalkuloval s takovou nejistotou. 4. Též délka řízení byla dle stěžovatele nepřiměřená, a protože ji nezavinil, měla být promítnuta do délky trestu [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, což konkrétněji neodůvodnil (kromě poukazu na průtahy). 5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. Milan Ihnát, který sdělil, že neshledává žádné skutečnosti, které by měl sdělit navíc k odůvodnění napadeného rozsudku. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Václav Čapka k výzvě sdělil, že stěžovatelovy námitky soud vypořádal, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. A vyjádřil se i předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Antonín Draštík, který konstatoval, že stížnostní námitky dovolací soud vypořádal v napadeném usnesení. Výpověď svědka K. nebyla jediným důkazem viny a délku řízení nelze považovat za nepřiměřenou. Proto JUDr. Draštík navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. II. 6. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 20/98, z něhož zjistil následující skutečnosti: a) Dne 9. 9. 1998 byla na stěžovatele podána obžaloba (č. l. 1650) za to, že v úmyslu neoprávněně získat ke škodě peněžních ústavů finanční prostředky ve formě úvěrů na profinancování obchodních operací a s vědomím, že k těmto operacím ve skutečnosti nedošlo a že není schopen své závazky řádně splnit, využil provázanosti a většinového podílu ve společnostech DIREA, spol. s r. o., a AGATHE, s. r. o., k tomu, že: (1) dne 4. 4. 1997 dal pokyn společnosti AGATHE, s. r. o., k uzavření exportního účelového úvěru s COOP bankou, a. s., ve výši 8,8 miliónu Kč na krytí prodeje do zahraničí, ke kterému nedošlo, a bance vznikla škoda nejméně 2 751 297 Kč; dále stěžovatel (2, 3 a 4) ve dnech 28. 4., 2. 6. a 29. 7. 1997 uzavřel za společnost DIREA, spol. s r. o., s Agrobankou a COOP bankou smlouvy o eskontu směnek na směnečné částky 1 112 957 Kč, 2 039 457 Kč a 13 047 202 Kč akceptované společností AGATHE, s. r. o., ve prospěch společnosti DIREA, spol. s r. o., jako úhradu za údajný prodej motorových vozidel, k němuž nedošlo, a bankám vznikla nesplacením úvěru škoda ve výši 1 024 408 Kč, 1 874 022 Kč a 12 141 508,70 Kč; a konečně (5) dne 29. 7. 1997 uzavřel za společnost AGATHE, s. r. o., s COOP bankou smlouvu o exportním účelovém úvěru ve výši 11,8 miliónů Kč na prodej strojového zařízení společnosti sídlící v SRN, k němuž nedošlo, ale banka peníze poskytla a vznikla jí škoda v minimální výši 10 822 222,20 Kč. Stěžovatel měl jednáními (1-5), v nichž byl spatřován trestný čin podvodu, způsobit bankám škodu v celkové výši 28 646 457,90 Kč. Stěžovatel podle obžaloby výlučně rozhodoval o nakládání s finančními prostředky ve společnostech AGATHE, s. r. o., a DIREA, spol. s r. o., kdy byla společnost DIREA, spol. s r. o., velmi zadlužena vůči společnosti RENAULT. Svědkové M. a K. měli úvěrové smlouvy podepsat či spolupodepsat na přímý pokyn stěžovatele. b) Dne 7. 6. 1999 vydal Krajský soud v Ostravě usnesení (č. l. 1711), jímž vrátil věc státnímu zástupci k došetření; toto usnesení bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2008 sp. zn. 2 To 116/99 (č. l. 1734), který považoval za zbytečné šetření ohledně existence zahraničních "dodavatelů". Vrchní soud označil za klíčové žádosti o stornování JCD a odstoupení od smluv. c) Dne 12. 10. 2001 vydal Krajský soud v Ostravě rozsudek (č. l. 1942), kterým stěžovatele zprostil obžaloby za skutky uvedené výše [bod 6a)]. Soud dospěl k závěru (str. 14 citovaného rozsudku), že o úmyslu stěžovatele uvést banky v omyl svědčí pouze výpověď svědka K., který se aktivně podílel na jednání stěžovatele a který začal stěžovatelovo jednání považovat za trestné až poté, co byl odvolán z funkce jednatele společnosti DIREA, spol. s r. o. Ve prospěch stěžovatele podle soudu svědčila i skutečnost, že některé smlouvy sloužící jako podklady pro úvěr podepsal svědek K., který dal pokyn k odstoupení od smluv (útoky 1 a 5), a znalecky bylo prokázáno, že žádost o zrušení JCD a smlouvu o prodeji (5) podepsala jménem stěžovatele jiná osoba, přičemž úvěry (3 a 5) byly podle domluvy s ban